25 CO 245/2021-249 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 21 C 33/2020-202, zamítl Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I. žalobu, aby byl žalovaný povinen nahradit žalobci škodu ve výši 119 258 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % z částky 119 258 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 71 188,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši žalované jistiny. Tato částka představuje plnění, které žalobkyně jako leasingový nájemce poskytla leasingové společnosti jako vlastníku pronajatého vozidla, na kterém byla dne [datum] způsobena škoda v důsledku dopravní nehody. Pojišťovna odmítla plnit pojistné plnění (uhradit škodu na voze) s odkazem na výluku z pojištění, neboť nebyla jednoznačně identifikována osoba, která v době nehody vozidlo řídila. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný za škodu, která jí vyplacením dané částky vznikla, odpovídá, neboť původně dne [datum] na Policii ČR tvrdil, že vozidlo řídil, a později zhruba po dvou letech svou výpověď účelově změnil tak, že vozidlo řídil někdo jiný. I kdyby však vozidlo sám neřídil a řídil jej jeho kamarád [jméno] [jméno], kterému dal žalovaný klíče od předmětného vozidla (ačkoliv měl [jméno] zákaz řízení motorových vozidel, a navíc byl podnapilý), měl žalovaný vládu na situací, jež mohla vést k újmě, a nevytvořil opatření k zabránění vzniku újmy. Porušil tedy prevenční povinnost i povinnost zakročit na ochranu jiného. Soud prvního stupně z hlediska skutkového stavu uzavřel, že vozidlo řídil [jméno] [jméno]. Na věc právně aplikoval ustanovení § 2894 a násl. dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen„ zákoník práce“), konkrétně jeho § 250 odst. 1, vyloučil, neboť se dle skutkových zjištění nejednalo o případnou odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli zaměstnancem při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Uzavřel, že aktivní legitimace žalobkyně v tomto sporu je dána, míra účasti na způsobení škody žalobkyni činí u [jméno] [jméno] 90 % a u žalovaného 10 %, když žalovaný porušil obecnou prevenční povinnost dle § 2900 o. z. a nezabránil vzniku škody (od odjezdu [jméno] vozem měl informovat např. žalobce, policii, neučinil však ničeho). Ve smyslu ust. § 2915 o. z. nebyly dle soudu prvního stupně splněny podmínky pro solidární odpovědnost škůdců, ale pro odpovědnost dílčí, právě dle míry účasti na způsobení škody. Soud prvního stupně nicméně konstatoval, že žalobce ani po poučení dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. neprokázal, že v důsledku uvedené dopravní nehody vznikla škoda v rozsahu žalované částky. Proto žalobu zamítl. Nad rámec uvedeného pak uvedl, že je otázkou, zda by k vyplacení pojistného plnění pojišťovnou došlo, pokud by byla od počátku jako řidič vozidla uváděná správná osoba, tedy [jméno] [jméno], a to vzhledem ke zjištěným okolnostem (zákaz řízení motorových vozidel a podnapilost jmenovaného při dopravní nehodě). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Uvedl, že jako fyzická osoba podnikal v oboru truhlářství. Od firmy [právnická osoba] si pro účely podnikání pronajal vozidlo [příjmení] [jméno]. Žalovaný byl u žalobce zaměstnán jako truhlář. S předmětným vozem jezdil občas pro materiál. V noci z [datum] na [datum] žalovaný použil toto vozidlo pro soukromý účel, a to bez vědomí svého zaměstnavatele, tedy žalobce, a dne [datum] v 1:30 hodin s ním způsobil dopravní nehodu. Toto hned ráno oznámil žalobci a poté věc nahlásil společnosti [právnická osoba] a rovněž Policii ČR. Dne [datum] byl žalovaný vyslechnut Policií ČR a do úředního záznamu uvedl, že nehodu způsobil. Ve vozidle byl v době nehody ještě jeho kamarád [jméno] [jméno], který vypovídal stejně. Později žalovaný změnil výpověď tak, že vozidlo řídil [jméno] [jméno] a on vzal celou věc na sebe, neboť [jméno] měl zákaz řízení motorových vozidel, a navíc byl podnapilý. Žalovaný neustále lže, mění účelově výpovědi, v jeho tvrzeních je mnoho rozporů. [právnická osoba], u které bylo předmětné vozidlo pojištěno, odmítla vyplatit pojistné plnění, neboť v důsledku konání žalovaného byla uplatněna ustanovení o výluce z pojištění, když nebylo jednoznačně prokázáno, kdo vozidlo řídil. Vlastník vozidla [právnická osoba] tedy požadovala náhradu škody po žalobci a ten ji ve výši žalované jistiny uhradil. Žalovaný v každém případě způsobil svým jednáním žalobci škodu, ať už vozidlo řídil on sám, či jej řídil jeho kamarád [jméno]. Žalovaný tvrdil, že dal klíče od vozu [jméno] sám, přestože věděl, že [jméno] má zákaz řízení motorových vozidel, a navíc byl v podnapilém stavu. Tvrzení žalovaného, že ho nenapadlo, že [jméno] může s vozem odjet, nemůže obstát. Jestliže pak žalovaný zjistil, že [jméno] s vozidlem odjel, neučinil nic, čím by mohl vzniku újmy zabránit. Měl vládu nad situací, jež může vést k újmě. Žalovaný tak v podstatě umožnil bez vytvoření opatření k zabránění vzniku újmy takové osobě újmu způsobit. V jeho výpovědi před soudem prvního stupně dne [datum] je navíc mnoho nesrovnalostí. Ani pozdější vysvětlení žalovaného, že si myslel, že [jméno] jede s vozem jen cca 300 m do ulice, kde bydlí, nemůže obstát, když žalovaný tvrdil, že si [jméno] nechal vozidlo před jeho domem právě z důvodu nemožnosti parkování před svým domem. Zcela absurdní pak je, že si [jméno] nenechal klíče od vozidla u sebe, navíc, když s ním měl ráno odjet do práce. Tvrzení žalovaného o pohybu vozidla dne [datum] vyvrací rovněž výpis z elektronické knihy jízd. Pokud tedy vozidlo řídil žalovaný, nese odpovědnost za způsobenou škodu. Pokud by jej řídil [jméno], žalovaný porušil prevenční povinnost dle o. z., neboť každý je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, zdraví nebo vlastnictví jiného, a má i povinnost zakročit na ochranu jiného. Nahradit újmu na jmění je základní povinností toho, kdo má účast na deliktu. V případě odpovědnosti obou by pak byla jejich odpovědnost solidární. Žalobce nemůže souhlasit se závěry soudu prvního stupně o neprokázání jeho tvrzení, že v důsledku dopravní nehody byl předmětný vůz poškozen v rozsahu, který odpovídá nákladům na jeho opravu ve výši žalované částky. Rozsah způsobené škody, specifikovaný v kalkulaci [anonymizováno] [právnická osoba] (dále jen„ kalkulace“), je správný. Při nehodě byl poškozen celý pravý bok vozidla. To vyplývá ze svědeckých výpovědí, doložené fotodokumentace i zakázkového listu o vyproštění a odtahu vozidla z [datum], vystaveného [právnická osoba] služba [jméno] [příjmení] [číslo]. V souvislosti s tím byli vyslechnuti i majitel firmy [příjmení] a rovněž řidič [jméno] [příjmení]. Uvedená skutečnost vyplývá i z výpovědi [jméno], který viděl vozidlo po vyproštění z příkopu. Rozsah škody potvrdil i [jméno] [příjmení], a rovněž žalobce, který viděl vozidlo zhruba týden po nehodě. Pokud jde o uvedenou kalkulaci, při jednání o rozsahu škody docházelo k nedorozuměním ohledně pojmenování částí vozidla. Např. podle kalkulace znamenají pravé zadní dveře posuvné dveře na pravé straně, které poškozeny byly. Proto, aby se soud mohl lépe orientovat, zajistil žalobce u předmětného autoservisu soupis oprav jednotlivých částí vozidla, když všechny položky byly již uvedeny v kalkulaci, ale nyní je soupis přehlednější. Přestože nešlo o nový důkaz, soud prvního stupně jej v řízení neprovedl s odkazem na to, že je již po koncentrační lhůtě. I když žalobce předal vozidlo do opravy po delším časovém úseku, v jeho prospěch svědčí zejména fakt, že vozidlo bylo nafoceno bezprostředně po nehodě, fotodokumentace předložena pojišťovně, která výši škody nijak nezpochybnila, což by jistě v případě pochybností učinila. Pokud by žalovaný nevymýšlel různé konstrukce, neměnil výpovědi a nelhal, pojišťovna by škodu uhradila a k soudnímu řízení by vůbec nedošlo. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví. 3. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že skutečnost, že vozidlo řídil [jméno] a nikoliv žalovaný, je patrná zejména z výpovědi svědků [příjmení], [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] a [příjmení]. Žalobce tvrdí, že pojišťovna odmítla vyplatit pojistné plnění v důsledku konání žalovaného. To je však zavádějící, neboť pojišťovna by toto odmítla i v případě, kdyby žalovaný po nehodě vypovídal jinak, protože v takovém případě by byl zjištěn skutečný stav, tj. že vozidlo řídil [jméno], v té době bez řidičského oprávnění a zřejmě pod vlivem alkoholu, což zakládá výluku z jakéhokoliv pojištění. Jestliže žalobce poukazuje na porušení prevenční povinnosti na straně žalovaného, účelově cituje pouze část § 2900 o. z. Vynechává úvodní část, kde se hovoří o tom, že„ vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si…“. Pokud žalovaný viděl kolegu odjíždět s vozem, mohl se oprávněně do