27 CO 327/2020-119 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 105 C 8/2019-57 ze dne 23.6.2020 ve znění opravného usnesení č.j. 105 C 8/2019-69 ze dne 17.8.2020 a ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 105 C 8/2019-88 ze dne 15.9.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.). Dále pak v části, v níž žalobkyně požadovala částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně od [datum] do [datum], co do částky [částka] a úroku ve výši 76,22 % p.a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], žalobu zamítl (výrok II. po opravě a doplnění). O nákladech řízení rozhodl vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobkyně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována nedostatečně. Žalobkyně prověřila příjmovou stránku domácnosti žalovaného. Pokud jde o výdaje, spokojila se pouze s tvrzeními uvedenými v Hodnocení klienta podepsanými žalovaným (přičemž z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jakým způsobem a kým byl formulář – Hodnocení klienta – vyplněn). Výši výdajů jeho domácnosti si žalobkyně žádným způsoben neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení uvedené žalovaným činily pouze [částka] měsíčně, ač měl bydlet v nájemním bydlení, což zcela neodpovídá současným poměrům. I pokud by nájemné činilo [částka], musel by žalovaný vedle samotného nájemného hradit náklady spojené s elektřinou, topením, vodou, odpadem apod. Z uvedeného je zjevné, že i při základní opatrnosti muselo být žalované zřejmé, že výdaje na bydlení velmi pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, a že je tak povinna ověřit pravdivost takového údaje. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotného žalovaného. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalovaného podrobila kritickému posouzení. Životní minimum není částka, s níž by bylo možné dlouhodobě vystačit, i pokud by stačila na jídlo, nelze předpokládat, že by žalovaný v následujícím 1,5 roce nepotřeboval žádné výdaje na ošacení, léky, na kulturu, sport, zábavu. Jaké prostředky vynakládá na telefon či internet rovněž nebylo zjišťováno (existence telefonu žalovaného a jeho přístup na internet vyplývá ze samotných osobních údajů žalovaného uvedených na smlouvě, na níž uvádí svůj telefon i emailovou adresu). Rovněž aniž by žalobkyně neznala místo výkonu práce žalovaného, nelze se spokojit s informací, že žalovaný nevynakládá žádné prostředky na svoji dopravu do práce. Lze tak uzavřít, že částka [částka] měsíčně určená na veškerou spotřebu žalovaného, včetně nákladů na bydlení, je nereálná. Jak se do posouzení úvěruschopnosti žalovaného projevila skutečnost, že žalovanému bylo v době, kdy požádal o úvěr 18 let a nelze očekávat, že má vlastní úvěrovou minulost, obdobně jako, že měl uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou do [datum], přičemž ke splatnosti sjednávaného úvěru mělo dojít až v listopadu 2019, z předložených důkazů podle soudu prvního stupně nevyplynulo. Zda a jak se do prověřování úvěruschopnosti žalovaného promítlo, že v téže době žádal o úvěr i u [příjmení] [příjmení], z dokazování rovněž nevyplynulo. Soud prvního stupně proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o.z.) a kterou dosud nesplatil, a to ani částečně. Co do splatnosti vyšel soud prvního stupně z data, kdy měl být splatný celý úvěr, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaného dříve vyzvala k vrácení jistiny úvěru. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci OPR-Finance, na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a také na rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze v obdobných věcech. Podle výsledku pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení. 3. Proti části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Ve zbývající zamítnuté části byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem, stejně jako výrok I. (srov. § 206 o.s.ř.). 4. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila, neboť příjem žalovaného ve výši [částka] měsíčně byl dostatečný, volné zdroje žalovaného činily [částka] měsíčně a výše splátky jen [částka] měsíčně. Žalobkyně ověřila měsíční příjem, zohlednila i finanční rezervu [částka]. Dále zkoumala výpisy z účtu, registry dlužníků, insolvenční rejstřík a vycházela z formuláře o hodnocení klienta. Žalovaný deklaroval výdaje na bydlení ve výši [částka] a žalobkyně nemohla předpokládat, že toto tvrzení není pravdivé. Pokud žalovaný zatají výdaje, nemůže takové jednání požívat ochrany podle § 6 o.z. Oproti prediktibilním a výdajům na živobytí (v rozsahu postačujícím k obživě, které jsou objektivně známé) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou. Pokud tedy žalovaný uvedl částku [částka], bylo třeba z ní vycházet. Dále žalobkyně odkázala na závěry Ústavního soudu, podle kterého je třeba zkoumat jen to, zda poskytnutí úvěru brání„ zjevný“ problém dlužníka úvěr zaplatit, resp. pokud není„ reálné“ splacení dluhu. Pokud průměrný spotřebitel později zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet, může omezit spotřebu nebo navýšit své příjmy. Dále žalobkyně považovala za nesprávný závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy, když podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jde o neplatnost relativní a žalovaný žádnou námitku neplatnosti nevznesl. Argumentovala též tím, že evropské směrnice nejsou přímo aplikovatelné a že nemohou být základem pro výklad národního práva contra legem. Dále žalobkyně uvedla, že sazba úroku ve výši 20 % ročně by měla být jako obvyklá přiznána, stejně jako přiměřené smluvní pokuty. Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání plné výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud má totiž za to, stejně jako soud prvního stupně, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30.11.2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). 7. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího data, obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat. 8. Soud prvního stupně vedl dokazování řádně též k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a lze plně odkázat jeho zjištění. Po zopakování listinných důkazů podle § 213 o.s.ř. lze jen doplnit a zdůraznit, že žalovaný měl v NRKI sice nadprůměrné skóre a podle registru [příjmení] neměl záznam, nicméně potvrzení o příjmu (potvrzený příjem [částka] čistého za 5 měsíců) bylo vyhotoveno na formuláři [příjmení] [příjmení], kde žalovaný zjevně žádal o úvěr přibližně o 10 dní dříve, neznámo, zda úspěšně (a pak není pravdivé prohlášení, že jiný úvěr nemá) nebo neúspěšně (protože byl v bance shledán úvěru neschopným), popř. si svou žádost jen rozmyslel (aby se po několika dnech opět pro úvěr rozhodl). Tím se ale žalobkyně nezabývala. [obec] výkonu práce, případné srážky ze mzdy apod. žalobkyně neřešila. Kompletní výpis z účtu předložen nebyl (zřejmě nebyl ani požadován), ale i z předloženého fragmentu za den [datum