28 CO 171/2022-76 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 21 524,05 Kč s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 21 524,05 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 785,02 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 33 159,07 Kč od [datum] do zaplacení, úroku kapitalizovaného od [datum] do [datum] částkou 794,95 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 309,07 Kč od [datum] do [datum] a z částky 11 785,02 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím elektronických prostředků dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 70 000 Kč na účet žalovaného [anonymizováno] s číslem [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 36 splátkách po 2 255,42 Kč měsíčně, splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce, poslední byla splatná k [datum]. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, uhradil celkem pouze 48 475,95 Kč. Žalovaný byl několikrát upomínán o plnění jeho závazků ze smlouvy, na výzvu nereagoval, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila s účinností ke dni [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobkyně doložila, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení částky 39 068 Kč. 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a podle zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť vycházela pouze z informací o příjmu žalovaného, nezabývala se jeho výdaji, nevyžádala si informace o jeho výdajích na bydlení, energie, dopravu, ošacení a podobně a nevyžádala si od žalovaného příslušné doklady, na jejichž základě by údaje o výdajích verifikovala. Zjištění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků, je nedostatečné. Soud prvního stupně proto posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou a rozhodl o povinnosti zaplatit rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 70 000 Kč a dosud vrácenou částkou 48 475,95 Kč, neboť v tomto rozsahu se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z této částky úrok z prodlení, a to od [datum], tedy ode dne následujícího po dni, kdy se do jeho dispozice dostala žaloba. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 29,24 % nákladů řízení. 4. Proti tomuto rozhodnutí, a to pouze proti výroku II., jímž byla žaloba částečně zamítnuta, podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyně dodržela svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně je přesvědčena, že zjišťovala a ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr, neboť z výpisu z bankovního účtu žalovaného ověřovala jeho pravidelné příjmy a zjistila, že v období od [datum] do [datum] mu přicházel pravidelný příjem, v posledních šesti měsících před poskytnutím úvěru mu přicházela na účet částka cca 10 500 Kč měsíčně. Z opatrnosti odhadla nižší průměrnou výši pravidelného příjmu pouze na částku 7 065 Kč, neboť na bankovní účet přicházela částka nižší, než žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Posuzovala i případné náklady žalovaného na běžný život, vycházela z žádosti o poskytnutí úvěru, v níž žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a pobírá čistý měsíční příjem ve výši 20 000 Kč, dále vycházela z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, jenž byl žalovanému před podpisem smlouvy předložen, a z výpisu z bankovního účtu žalovaného [anonymizováno] č. [bankovní účet]. Provedla i lustraci ve vlastní evidenci, podle které žalovaný v době podání žádosti u ní neměl poskytnutý žádný úvěr, zjistila také, že žalovaný neměl poskytnutý úvěr ani od jiných bankovních institucí, ověřila, že žalovaný neprochází evidencí dlužníků a není evidován v insolvenčním rejstříku a posuzovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím svého interního ekonomického modelu, jenž pracuje se statistickými daty a aktuálními údaji o životních nákladech a o normativních nákladech na bydlení, na jehož základě došla k závěru, že žalovaný je schopen měsíčně hradit splátky až ve výši 3 472,25 Kč. Podle žalobkyně je nepochybné, že vyčerpávajícím způsobem zjišťovala a ověřovala konkrétní aktivní i pasivní stránku majetkových poměrů žalovaného, a je třeba přihlédnout i k tomu, že žalovaný téměř dva roky úvěr splácel, což svědčí o jeho schopnosti splatit úvěr v celé výši. Namítla také, že vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky již [datum] a následně dne [datum]. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit celý žalobou požadovaný nárok, případně změnil rozsudek alespoň co do počátku běhu úroku z prodlení. 5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, který je pro rozhodnutí ve věci dostačující, na nějž pro stručnost odkazuje. 8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v v důsledku prodlení věřitele. 16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povin