Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 208 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni dále uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 91 308,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce, kterou měla v březnu 2015 uzavřít se svým bratrem , jméno FO, , manželem žalované. Žalobkyně tvrdila, že mu dne 12. 3. 2015 převedla částku 250 000 Kč a že ústně sjednaná zápůjčka byla úročena. Původní dlužník měl zápůjčku splácet pravidelnými měsíčními platbami; žalobkyně tvrdila, že za dobu trvání smlouvy měl celkem zaplatit přibližně 314 640 Kč. Dále tvrdila, že vedle splátkového režimu byla sjednána konečná splatnost, popřípadě právo požadovat jednorázové splacení celého zbytku při prodlení, při úmrtí původního dlužníka nebo při nedodržení později sjednaného termínu.3. Původní dlužník zemřel dne 18. 12. 2021. Žalobkyně svoji pohledávku uplatnila v pozůstalostním řízení. Dohodou dědiců schválenou v tomto řízení se žalovaná zavázala uhradit pohledávku žalobkyně z titulu půjčky z roku 2015 ve výši 208 000 Kč. Žalobkyně dovozovala, že tato dohoda potvrzuje existenci a výši dluhu, případně představuje jeho uznání; splatnost celé částky spojovala zejména s úmrtím původního dlužníka, s přihlášením pohledávky do pozůstalostního řízení, popřípadě s jinými jí tvrzenými smluvními ujednáními. Před podáním žaloby žalovanou vyzvala dopisem ze dne 28. 3. 2025 k úhradě částky 256 361 Kč do 10. 4. 2025.4. Žalovaná nárok v žalovaném rozsahu neuznala. Nezpochybnila, že původní dlužník obdržel od žalobkyně částku 250 000 Kč, ani to, že původní dlužník a po jeho smrti žalovaná prováděli pravidelné měsíční platby ve výši 1 311 Kč. Namítala však, že žalobkyně neprokázala obsah ústní smlouvy, zejména sjednání úroků a jejich výši, konečnou splatnost, právo žalobkyně požadovat kdykoli celé plnění ani podmínky ztráty výhody splátek. Uváděla, že v pravidelných splátkách nadále pokračovala, avšak žalobkyně jí od ledna 2025 zasílané částky vracela. Uplatnila též námitku promlčení.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že mezi žalobkyní a původním dlužníkem vznikla ústní smlouva o zápůjčce částky 250 000 Kč. Za neprokázané však považoval ujednání o úročení, výši úroků a způsob jejich výpočtu, jakož i tvrzenou konečnou splatnost celé zápůjčky, právo žalobkyně jednostranně určit její splatnost a tvrzené podmínky zesplatnění. Vyšel rovněž ze zjištění, že od dubna 2015 byly pravidelně hrazeny platby ve výši 1 311 Kč, nejprve původním dlužníkem a poté žalovanou, a že žalobkyně tyto platby po dlouhou dobu přijímala. Závěr soudu prvního stupně byl, že žalovaná dostála své povinnosti splácet zápůjčku a není v prodlení; proto žalobu včetně příslušenství zamítl.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání v celém rozsahu. Namítala, že soud prvního stupně nepřípustně zaměnil dlouhodobé přijímání dílčích plateb se sjednáním splátkového kalendáře. Podle žalobkyně šlo pouze o částečné plnění, jehož přijetí nemohlo změnit obsah závazku ani ji omezit v právu požadovat zaplacení celé zbývající částky. Dále namítala, že jestliže soud neprokázal smluvní termín splatnosti, měl dovodit oprávnění žalobkyně žádat plnění po žalované na základě předžalobní výzvy z 28. 3. 2025, kterou pokládala za hmotněprávní úkon zesplatnění.7. Žalobkyně rovněž vytkla, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz výslechem účastníků a v odůvodnění se s tímto důkazním návrhem nevypořádal. Podle jejího názoru měl tento důkaz provést, když jí vytkl neunesení důkazního břemene ohledně úroků a splatnosti. Pro případ, že by odvolací soud věcný výrok potvrdil, požadovala změnu rozhodnutí o nákladech podle § 150 o. s. ř. s odkazem na rodinný charakter sporu, okolnosti úmrtí původního dlužníka, svoji dobrou víru založenou na dědickém usnesení a na výši přiznané náhrady nákladů. Navrhla primárně změnu rozsudku a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně; subsidiárně se domáhala změny nákladového výroku.8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že s odvoláním žalobkyně nesouhlasí, vyjma námitky směřující proti výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Připustila, že soud do nákladů žalované nesprávně zahrnul soudní poplatek 10 400 Kč, který žalovaná nehradila. V tomto rozsahu považuje odvolání za důvodné. V ostatním žalovaná setrvala na svém stanovisku, že žalobkyně neprokázala sjednání úroků, konečnou splatnost zápůjčky ani podmínky jejího zesplatnění. Pravidelné měsíční platby po 1 311 Kč byly řádně poskytovány a žalobkyně je dlouhodobě přijímala. Žalovaná proto navrhla potvrzení výroku I. a změnu výroku II. pouze snížením náhrady nákladů řízení o 10 400 Kč.9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [§ 205 odst. 2 o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta prvá o.s.ř. a § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně původnímu dlužníku poskytla peněžní prostředky ve výši 250 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce. Tento závěr je podpořen výpisem z účtu, shodnými tvrzeními stran o poskytnutí částky a následným pravidelným splácením. Správný je rovněž závěr, že žalobkyně neprokázala úplatnost zápůjčky. Ujednání o úrocích je při peněžité zápůjčce fakultativní; bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala nejen jeho existenci, ale i určitý obsah umožňující určit rozsah jejího nároku. Z provedených důkazů nelze zjistit ujednanou sazbu, pevnou částku úroku ani určitý způsob jeho výpočtu. Obecná tvrzení o „něčem navíc“, dorovnání inflace nebo vrácení částky „okolo 300 000 Kč“ nejsou takovým ujednáním.12. Soud prvního stupně také správně vyhodnotil, že žalobkyně neprokázala konkrétní dobu, kdy měla být vrácena celá zápůjčka. Její tvrzení o termínu do deseti let, do konce roku 2035 a následně do 30. 6. 2022 se vzájemně lišila. Žádný ze svědků nepopsal určité a mezi stranami závazně dohodnuté datum konečné splatnosti. Nebylo rovněž prokázáno, že by původní dlužník a žalobkyně sjednali, že smrt dlužníka, přihlášení pohledávky do pozůstalostního řízení nebo jiná žalobkyní tvrzená událost bez dalšího přivodí splatnost celého zbytku dluhu. Oprávněnost jednostranného zesplatnění proto žalobkyně neprokázala.13. Odvolací námitka, že samotné přijímání dílčích plateb nemůže bez dalšího založit splátkový kalendář, je obecně správná. Z § 1930 o. z. nelze dovozovat změnu obsahu závazku, novaci ani vzdání se práva požadovat celou pohledávku poté, kdy by se stala splatnou. Věřitel, který přijímá částečné plnění, tím sám o sobě nedává najevo, že se vzdal práva na doplatek nebo že se zavázal přijímat plnění výlučně po částech.14. V projednávané věci však soud prvního stupně nevyšel jen z izolované okolnosti, že žalobkyně dílčí platby přijímala. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní dlužník od dubna 2015 a po jeho úmrtí žalovaná hradili pravidelně tutéž částku 1 311 Kč měsíčně, přičemž platby byly nastaveny trvalým příkazem a žalobkyně je po řadu let přijímala. Sama žalobkyně v pozůstalostním řízení předložila přehled takto hrazených splátek. Za těchto okolností je udržitelný závěr, že závazek byl v praxi plněn měsíčními platbami ve výši 1 311 Kč a že žalovaná v tomto způsobu plnění pokračovala.15. Odvolací soud nicméně nepřebírá bez výhrady dílčí úvahu soudu prvního stupně, že původnímu dlužníku měla být ponechána volba, jakou částku bude hradit. Takové ujednání nebylo prokázáno. Zjištěná dlouhodobě neměnná výše plateb naopak vypovídá o ustáleném způsobu dílčího plnění. Uvedená nepřesnost však nemůže vést ke změně výroku ve věci samé, protože rozhodující není jen samotná existence pravidelných plateb, nýbrž především absence prokázané splatnosti celého zbytku zápůjčky.16. Právní posouzení věci se proto řídí § 2393 odst. 1 o. z. Toto ustanovení stanoví, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je její splatnost závislá na vypovězení smlouvy; není-li ujednáno jinak, výpovědní doba činí šest týdnů. Jde o zvláštní úpravu splatnosti zápůjčky, která se použije, nebyl-li prokázán čas vrácení celé zápůjčky, a má přednost před obecnými pravidly o době plnění.17. Žalobkyně se proto nemůže úspěšně dovolávat § 563 o. z. Toto ustanovení v nyní účinném znění neupravuje splatnost dluhu, nýbrž formu právního jednání osoby, která nemůže číst a psát. I kdyby žalobkyně poukazovala na historickou obecnou úpravu doby plnění, nemůže tato obecná úprava vytěsnit zvláštní pravidlo § 2393 odst. 1 o. z. pro smlouvu o zápůjčce.18. Odvolací soud při tomto závěru nepřehlédl závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 652/2021, podle nichž může požadavek na vrácení zápůjčky sjednané bez určení doby vrácení podle okolností případu představovat i implicitní výpověď smlouvy. Z tohoto závěru však neplyne, že každá předžalobní výzva k zaplacení je bez dalšího výpovědí. I takový projev vůle je nutné vyložit podle jeho obsahu, skutečného účelu, okolností, za nichž byl učiněn, a podle významu, který mu mohl rozumně přikládat jeho adresát.19. Skutkové okolnosti projednávané věci se od věci řešené Nejvyšším soudem liší. Žalobkyně zde netvrdila, že výzvou hodlala ukončit zápůjční vztah, ani že jí zamýšlela založit splatnost dosud nesplatné pohledávky po uplynutí výpovědní doby. Její procesní tvrzení naopak důsledně vycházela z toho, že celý dluh byl již splatný v důsledku dříve tvrzených smluvních ujednání, úmrtí původního dlužníka nebo přihlášení pohledávky do pozůstalostního řízení. Výzva proto nesměřovala k ukončení závazkového vztahu, nýbrž k dobrovolnému splnění pohledávky, kterou žalobkyně sama pokládala za již dospělou.20. V dané věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně smlouvu o zápůjčce vypověděla. Předžalobní výzvu ze dne 28. 3. 2025 nelze podle jejího obsahu hodnotit jako výpověď. Jejím primárním účelem a obsahem byla výzva k dobrovolné úhradě pohledávky, kterou žalobkyně sama považovala za již splatnou, v dodatečné lhůtě před jejím soudním vymáháním. Žalobkyně v listině neprojevila vůli ukončit zápůjční vztah výpovědí a založit splatnost celého zbytku teprve uplynutím výpovědní doby. Naopak svůj požadavek založila na tvrzení, že splatnost celé pohledávky již nastala v důsledku jí tvrzených dřívějších okolností. Pouhé určení lhůty k dobrovolné úhradě proto za okolností projednávané věci nelze ztotožnit s výpovědí podle § 2393 odst. 1 o. z.21. Ani podmínky § 2394 o. z. nebyly splněny. Podle tohoto ustanovení může zapůjčitel při vrácení zápůjčky ve splátkách odstoupit od smlouvy a požadovat splnění dluhu s úroky, je-li vydlužitel v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo s jednou splátkou po dobu delší než tři měsíce. Soud prvního stupně zjistil, že měsíční platby byly prováděny pravidelně, a žalobkyně toto skutkové zjištění úspěšně nezpochybnila. Od ledna 2025 žalobkyně částky žalované vracela, avšak peněžitý dluh je při bezhotovostní platbě splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele (§ 1957 odst. 1 o. z.). Následné vrácení plateb žalobkyní proto nemohlo založit prodlení žalované.22. Žalobkyně tedy neprokázala ani smluvně určenou splatnost celé zápůjčky, ani účinné zesplatnění, ani výpověď zápůjčky podle § 2393 odst. 1 o. z. Žalovaná přitom nebyla v prodlení se způsobem dílčího plnění, který byl mezi stranami dlouhodobě realizován. Žaloba na zaplacení celého uplatněného zbytku byla proto podána předčasně. Zákonný úrok z prodlení nemůže být přiznán, jelikož předpokladem jeho vzniku je prodlení dlužníka, které zde pro žalovanou částku nenastalo.23. Odvolací soud tak koriguje právní závěr soudu prvního stupně potud, že není přiléhavá formulace, podle níž „žádný dluh nevznikl“. Dluh ze zápůjčky vznikl již poskytnutím peněžních prostředků. V době podání žaloby však nebyla splatná žalobou uplatněná zbývající část zápůjčky. Tato změna právního posouzení nevede ke změně výroku, protože zamítnutí žaloby je v konečném důsledku věcně správné.24. K námitce neprovedení výslechu účastníků odvolací soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neplyne, z jakého důvodu soud prvního stupně tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Soud se má s důkazními návrhy účastníků přezkoumatelně vypořádat. Tato nedůslednost však v posuzované věci nezpůsobila nesprávnost rozhodnutí ani nevyžaduje jeho zrušení.25. Důkaz výslechem účastníků lze provést za podmínek § 131 odst. 1 o. s. ř., tedy nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak a souhlasí-li s výslechem účastník, který má být vyslechnut. Nejde o důkazní prostředek, který by měl přednost před ostatními důkazy nebo který by musel být proveden vždy, kdy účastník neunesl důkazní břemeno. Žalobkyně v odvolání nekonkretizovala, jaké určité skutečnosti by výslech obou účastnic měl objasnit nad rámec jejich dosavadních tvrzení, a netvrdila ani souhlas žalované s jejím výslechem. Obsah ústního ujednání byl nadto v řízení objasňován výpověďmi svědků a listinnými podklady, které neposkytly spolehlivý základ pro závěr o dohodnuté konečné splatnosti, úročení nebo zesplatnění.26. Výpověď účastníka je přitom nutno hodnotit ve spojení se všemi výsledky dokazování; nelze z ní vyjmout jednotlivé, pro účastníka příznivé části a pominout ostatní okolnosti. Žalobkyně v průběhu řízení uváděla rozdílné údaje o konečné splatnosti zápůjčky i podmínkách jejího zesplatnění. Případný výslech žalobkyně by proto nemohl bez dalšího odstranit rozpory mezi jejími vlastními přednesy ani nahradit chybějící objektivní podklady o obsahu ústního ujednání. Za daného procesního stavu proto výslech účastníků nebyl potřebný ke zjištění rozhodných skutečností a jeho neprovedení nemohlo ovlivnit závěr, že splatnost celé zápůjčky žalobkyně neprokázala.27. Dědická dohoda, v níž se žalovaná zavázala pohledávku žalobkyně uhradit ve výši 208 000 Kč, nemění závěr o její nesplatnosti. Dohoda uzavřená v pozůstalostním řízení upravuje rozdělení pozůstalosti a závazky mezi dědici; sama o sobě neprokazuje obsah původní ústní smlouvy o zápůjčce, zejména ujednání o splatnosti, úrocích a předčasném zesplatnění. I kdyby bylo možné této dohodě přisuzovat účinky uznání dluhu podle § 2053 o. z., nemohla by bez dalšího nahradit chybějící sjednání nebo vznik splatnosti pohledávky.28. Jelikož žaloba nebyla důvodná již pro předčasnost uplatněného nároku, nebylo pro výsledek řízení nutné posuzovat námitku promlčení ani otázku, zda a s jakými účinky byla pohledávka uznána částečnými platbami či dědickou dohodou. Tyto otázky nemohly změnit závěr, že žalobkyně neměla v okamžiku podání žaloby právo domáhat se jednorázového zaplacení celé žalované částky.29. Výrok I. napadeného rozsudku je tedy věcně správný a odvolací soud jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.30. Žalovaná měla před soudem prvního stupně plný úspěch, a náleží jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud však shledal, že výrok II. nebyl správný co do výše. Soud prvního stupně do nákladů žalované zahrnul soudní poplatek 10 400 Kč. Ze spisu plyne, že tento soudní poplatek žalovaná neuhradila; poplatková povinnost za žalobu stíhala žalobkyni. Nešlo tedy o náklad, který žalované vznikl, a který by jí mohl být přiznán k náhradě.31. Náklady žalované před soudem prvního stupně proto činí 80 908,35 Kč. Sestávají z mimosmluvní odměny jejího advokáta za osm úkonů právní služby po 9 140 Kč, celkem 73 120 Kč, z osmi paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, celkem 3 600 Kč, a z náhrady cestovních výdajů a náhrady za promeškaný čas v souhrnné výši 4 188,35 Kč. Zástupce žalované není plátcem daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto výrok II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil pouze tak, že žalované náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 80 908,35 Kč; v ostatním jej potvrdil.32. Návrhu žalobkyně na použití § 150 o. s. ř. odvolací soud nevyhověl. Toto ustanovení umožňuje jen výjimečně, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Takové důvody nebyly v projednávané věci zjištěny. Rodinný vztah účastnic, subjektivní přesvědčení žalobkyně o důvodnosti jejího nároku, skutečnost, že pohledávka byla v určité výši uvedena v dědické dohodě, ani sama výše nákladů řízení takové důvody bez dalších mimořádných osobních, majetkových nebo procesních okolností nezakládají. Žalobkyně byla zastoupena advokátem a žalovaná její nárok před zahájením řízení v uplatněném rozsahu odmítla a uvedla konkrétní skutkové i právní výhrady.33. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch ve věci samé; k částečnému neúspěchu došlo pouze v poměrně nepatrné části nákladového výroku v důsledku vypuštění soudního poplatku, který žalované nevznikl. Je proto namístě přiznat žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.34. Tyto náklady představuje odměna advokáta žalované za písemné vyjádření k odvolání a za účast při jednání odvolacího soudu, tedy za dva úkony právní služby po 9 140 Kč, celkem 18 280 Kč, a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, celkem 900 Kč. Náklady odvolacího řízení tak činí 19 180 Kč. Zástupce žalované není plátcem daně z přidané hodnoty.35. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit žalované k rukám jejího advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. v obecné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.