27 Co 318/2025-91 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2025, č. j. 7 C 242/2025-48 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 21 541 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 541 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 12 623 Kč (výrok III.).2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že dne 13. 11. 2018 žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 8 000 Kč a žalobkyně se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalované vrátit s úrokem ve výši 1 782 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 560 Kč v 60 týdenních splátkách po 242,40 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalovaná seznámila žalobkyni s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně téhož dne podepsala. Žalobkyně dne 13. 11. 2018 vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, že bydlí jako spolubydlící, je vdaná, nemá jiný úvěr u žalobkyně, nevlastní automobil ani nemovitost. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla mzdu ve výši 13 067 Kč od zaměstnavatele , Anonymizováno, , počet zdrojů příjmů uvedla jeden. Mezi výdaji uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 420 Kč, životní minimum ve výši 4 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč a nebankovní závazky ve výši 2 000 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 1 737 Kč. Zástupkyně žalované navštívila žalobkyni v místě bydliště, kde ji informovala o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalobkyně a popisován proces posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně měla v měsíci srpnu 2018 mzdu od společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . ve výši 12 907 Kč, v měsíc září 2018 ve výši 13 848 Kč a v měsíci říjnu 2018 ve výši 12 446 Kč. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou č. , hodnota, uhradila celkem částku 13 181 Kč. Dále dne 20. 5. 2019 žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 20 000 Kč a žalobkyně se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalované vrátit s úrokem ve výši 3 960 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy žalovaná seznámila žalobkyni s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který žalobkyně téhož dne podepsala. Žalobkyně dne 20. 5. 2019 vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, že bydlí jako nájemník, je vdaná, má jiný úvěr u žalobkyně, nevlastní automobil ani nemovitost. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla mzdu ve výši 13 554 Kč od zaměstnavatele , Anonymizováno, ., počet zdrojů příjmů uvedla jeden. Mezi výdaji uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 420 Kč, životní minimum ve výši 4 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč a nebankovní závazky ve výši 1 000 Kč. Zástupkyně žalované navštívila žalobkyni v místě bydliště, kde ji informovala o podmínkách poskytnutí půjčky, byla vyplňována evidenční karta klienta, posuzovány příjmy a výdaje žalobkyně a popisován proces posuzování úvěruschopnost. Žalobkyně měla v měsíci únoru 2019 mzdu od společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . ve výši 13 080 Kč, v měsíc březnu 2019 ve výši 13 874 Kč a v měsíci dubnu 2019 ve výši 13 708 Kč. Žalovaná v souvislosti s úvěrovou smlouvou č. , hodnota, uhradila celkem částku 36 360 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 541 Kč předžalobní výzvou ze dne 11. 3. 2025, doručenou do datové schránky žalované dne 12. 3. 2025.3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 1968, § 1970, § 2395, § 2991, § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 86 odst. 1, 2 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). a uzavřel, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 z. s. ú. Žalovaná však nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 86 a § 87 z. s. ú.), když nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalobkyně splácet úvěry. Žalovaná ověřila čistý měsíční příjem žalobkyně ve výši cca 13 000 Kč v období od srpna 2018 do října 2018 a ve výši cca 13 500 Kč v období od února 2019 do dubna 2019. Žalovaná však dostatečně neposoudila reálnou finanční situaci žalobkyně, když ohledně jejích výdajů vycházela pouze z částek životního minima a z ničím nepodloženého tvrzení žalobkyně. Částka životního minima ze své podstaty nemůže reflektovat skutečné výdaje žalobkyně, neboť se jedná o paušální hodnotu stanovenou nařízením vlády, bez ohledu na individuální životní okolnosti konkrétní osoby. Žalovaná netvrdila a neprokázala, že by jakkoliv ověřila tvrzené náklady žalobkyně na bydlení ve výši 4 420 Kč, které nadto soud prvního stupně považoval za příliš nízké až nerealistické. Žalovaná si tedy měla vyžádat nájemní smlouvu, když žalobkyně v souvislosti s druhou úvěrovou smlouvu sdělila, že žije v nájmu. Žalovaná si mohla vyžádat i např. smlouvy s dodavateli energií, výpisy z účtu žalobkyně apod. Žalovaná dále tvrdila, že ověřovala výši ostatních měsíčních výdajů žalobkyně, avšak toto tvrzení neprokázala. Nepřiklonil se k argumentaci žalované, dle které pouhá neprokázaná domněnka, že žalobkyně není úvěruschopná, nemůže sama o sobě zakládat důvodné pochybnosti o platnosti smlouvy. Zákonodárce totiž jednoznačně spojil následek absolutní neplatnosti smlouvy s absencí řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrujícího, a nikoliv se stavem neschopnosti úvěrovaného úvěr splatit, jak se domnívá žalovaná. Žalovaná v této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Soud prvního stupně se však se závěry obsaženými v uvedeném rozsudku neztotožnil, neboť Soudní dvůr Evropské Unie („SDEU“) se ve svém pozdějším rozsudku ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/22 již vypořádal s otázkou, zda může být věřitel postihován, pokud porušení povinnosti posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nezpůsobilo spotřebiteli škodlivé následky. V citovaném rozsudku SDEU dovodil, že pokud úvěrující porušil svou povinnost řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, pak toto porušení nemůže být dodatečně zhojeno tím, že spotřebitel úvěr zcela splatil. Sankce neplatnosti smlouvy neslouží pouze k ochraně konkrétního spotřebitele před negativními důsledky, ale má i preventivní funkci – jejím cílem je odrazovat věřitele od toho, aby rezignovali na důkladné a systematické posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Na podkladě uvedených zjištění uzavřel, že žalovaná jako poskytovatelka úvěru ani v jednom případě nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalobkyně splácet úvěr, a proto jsou obě smlouvy o úvěru neplatné. Žalobkyně splatila první úvěr a druhý úvěr uhradila zcela, ale ve světle výše citovaného rozsudku SDEU však tato skutečnost nemá žádný vliv na neplatnost smlouvy, která je důsledkem toho, že žalovaná řádně nezkoumala úvěruschopnost žalobkyně. K této neplatnosti soud přihlédl i přesto, že námitka neplatnosti smlouvy byla žalobkyní vznesena až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť soud je povinen k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přihlížet z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679-18). Žalovaná poskytla žalobkyni v souvislosti s první úvěrovou smlouvou peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalobkyně vrátila, resp. zaplatila celkem 13 181 Kč (tj. zaplatila o 5 181 Kč více, než byla její povinnost). Žalovaná dále žalobkyni poskytla v souvislosti s druhou úvěrovou smlouvu částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalobkyně v celém rozsahu uhradila, resp. zaplatila celkem částku 36 360 Kč, takže přeplatila o částku 16 360 Kč. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila celkem o částku 21 541 Kč (5 181 Kč + 16 360 Kč) a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Co do této částky proto bylo žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalované rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se žalovaná bezdůvodně obohatila, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 2