11 CO 277/2021-182 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení dědického práva (výrok I) a žalobci uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 28 979,50 Kč (výrok II) a státu částku 29 334,38 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku měl provedenými důkazy za prokázané, že zůstavitel (bratr žalobce) [jméno] [příjmení], zemř. [datum], pořídil dne 5. 8. 2019 formou notářského zápisu závěť, kterou ustanovil dědičkou svého majetku žalovanou (svojí sestřenici), a pro případ, že by nedědila, náhradní dědičkou její dceru [jméno] [příjmení]. Při projednání pozůstalosti žalobce napadl platnost závěti s tím, že ji zůstavitel učinil pod vlivem jeho špatného fyzického a duševního stavu. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], Okresní soud v Domažlicích odkázal žalobce, aby své právo uplatnil žalobou na určení svého dědického práva. Ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu [anonymizována čtyři slova] [obec] bylo zjištěno, že znalecký ústav neměl dostatečných medicínských, zdravotních a relevantních podkladů, aby při akceptaci faktu, že zůstavitel celoživotně trpěl schizotypální poruchou a byl extrémně infaustně somaticky nemocen, ke dni 5. 8. 2019 mohl uzavřít, že zůstavitel nebyl jednoznačně schopen plně rozpoznávat důsledky svého právního jednání, že nebyl schopen plnohodnotné anticipace a že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly forenzně podstatně umenšeny. Kombinace závažného somatického stavu, onemocnění a schizotypální poruchy, jej ke dni 5. 8. 2019 činila zmanipulovatelným. V anamnéze posuzovaného je psychiatrická anamnéza. Nejednalo se o onemocnění, poruchu tzv. schizofrenního okruhu, ale spíše o dg. schizotypální poruchu (extrémní podivínství). Schizotypální porucha je mj. charakteristická i možnými psychotickými propady, kdy je kontakt s realitou narušen především ve smyslu narušeného myšlení, jak tomu bylo u posuzovaného v r. 1999, což nikterak nepredikuje psychotickou polohu (její objektivní existenci), poruchy v době inkriminované. Posuzovaný byl nejspíše celoživotně podivínem, který měl problémy se sociální adaptací, ale neznamená to, že by za své chování byl neodpovědný a postrádal tak schopnost plnohodnotně předpokládat dopady svého jednání, event. právních úkonů. Z psychiatrického hlediska se vymykal normě, byl dlouhodobě diagnostikovatelný jako tzv. schizotypální porucha, ale to nezakládá možnost nezpochybnitelného tvrzení, že v době inkriminované z psychiatrického hlediska ještě nemohl činit s rozvahou, disponujíc dostatečně kvalitní vůlí. Nedostatek absence vyhodnocení psychiatrem v době kolem data 5. 8. 2019 neumožňuje tvrdit, že na základě psychického stavu nebyl právního úkonu schopen. Soud prvého stupně posuzoval tvrzení žalobce, že zůstavitel nebyl s ohledem na svůj fyzický a duševní stav schopen samostatně právně jednat ve věci pořízení závěti, kdy provedené důkazy směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitele a vlivu tohoto zdravotního stavu na jeho rozpoznávací schopnosti ve vztahu k platnosti právního jednání (závěti) podle § 581 odst. 1 věta druhá o. z. Závěť byla sepsána notářským zápisem, což je veřejná listina ve smyslu § 567, § 568 odst. 2 o. z. Veřejná listina prokazující a zachycující projev vůle je platným právním jednáním, pokud není prokázán opak. Občanský zákoník je založen na preferenci autonomie vůle v dědickém právu, kdy závěť je vyjádřením vůle zůstavitele, jakým způsobem bude naloženo v případě smrti s jeho majetkem, která má být chráněna. Z § 4 a § 574 o. z. vyplývá zásada přednosti výkladu směřujícího k platnosti právního jednání. Ze zdravotních dokumentací, lékařských zpráv a závěrů znaleckého posudku nevyplývá, že by zůstavitel nebyl způsobilý sepsat závěť dne 5. 8. 2019 a že by jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly ovlivněny či sníženy. Soud dále na základě provedeného dokazování posuzoval, zda závěť nebyla učiněna v omylu či v důsledku manipulativního jednání žalované a zda nebyla sepisována v důsledku mylné informace, že žalobce je mrtvý. Výpověďmi svědků a účastníků řízení byly rozptýleny pochybnosti o tom, že by zůstavitel nevěděl o tom, že jeho bratr žije. Z provedených důkazů nevyplývá manipulativní jednání žalované ve vztahu k zůstaviteli, které by vedlo k sepisu závěti. Proto nepřichází v úvahu ani založení vůle zůstavitele na mylné pohnutce, týkající se smrti jeho bratra. Sám notář poučoval zůstavitele při pořízení závěti o této skutečnosti. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že byl se svým bratrem do posledních dnů v kontaktu. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že na právní jednání zůstavitele, závěť z 5. 8. 2019, je nutno nahlížet jako na platné. Ani z jednoho důkazu nevyplynulo, že by zůstavitelem projevená vůle nebyla pravá a vážná, určitá a srozumitelná, že by k tomuto právnímu jednání nebyl způsobilý. 2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že ze zdravotních dokumentací, lékařských zpráv a znaleckého posudku nevyplývá, že by zůstavitel nebyl způsobilý sepsat závěť dne 5. 8. 2019. Ustanovení § 581 věty druhé o. z. se týká i osob plně svéprávných, kterým nebyla svéprávnost omezena, které nebyly pro momentální duševní nedostatečnost schopny v konkrétním okamžiku právně jednat a nebyly tak schopny posoudit následky svého jednání. Duševní porucha je podle moderních medicínských názorů vymezena jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. V řízení se prokázalo, že zůstavitel při sepisu závěti nebyl schopen posoudit následky svého jednání z důvodu duševní poruchy, která mu zapříčinila neschopnost právně jednat. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že trpěl schizotypální poruchou, ke dni sepisu závěti extrémní, a proto byl i snadno zmanipulovatelný. Z provedeného dokazování vyplynulo, že si myslel v létě 2019, že jeho bratr zemřel. Na sepis závěti se zůstavitel dostavil s žalovanou, která dle jejího tvrzení byla přítomna i sepisu závěti. Rovněž mu předala data své dcery, aby byla uvedena v závěti. S ohledem na zdravotní a psychický stav zůstavitele je zcela vyloučeno, aby se o vlastní vůli dostavil k notáři a dokázal projevit svoji vůli v rozsahu, zachyceném v závěti. Soud dospěl k nesprávnému názoru, že nepřichází v úvahu založení vůle zůstavitele na mylné pohnutce ohledně smrti jeho bratra. Zůstavitel byl ve styku s bratrem i ke konci života, ale to neznamená, že v den sepisu závěti se nemohl domnívat, že bratr zemřel. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že zůstavitel byl podivín a měl psychické problémy, přesto dospěl k nesprávnému závěru, že je nutné nahlížet na jeho právní jednání dne 5. 8. 2019 jako na platné. Vůle zůstavitele při sepisu závěti nemohla být pravá, když byl pod vlivem žalované, které jej dovedla k notáři a poskytla mu údaje o dceři. Vážnost vůle zůstavitele byla narušena jeho psychickou poruchou znásobenou fatálním zdravotním stavem. Zůstavitel byl v době sepisu závěti invalida z důvodu dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu. Krátce před sepisem závěti, dne 19. 7. 2019 byl propuštěn z [nemocnice], kdy již měl generalizovaný tumor sigmatu, játra plná metastáz, tlusté střevo uzavřené tumorem. V odůvodnění rozsudku soud nehodnotil skutečnost jeho hospitalizace před sepisem závěti, pouze hospitalizaci před úmrtím. S ohledem na zdravotní stav zůstavitele, psychický i fyzický, je zřejmé, že byl v době sepisu závěti snadno zmanipulovatelný žalovanou, což koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí žalované, že jí nebylo známo, že zůstavitel je psychicky nemocný. Žalovaná věděla o tom, že si stále po někom vyžaduje pozornost a toto využila ve svůj prospěch. Jednání žalované je dále doloženo tím, že žalobci do dne úmrtí zůstavitele nesdělila, že zůstavitel učinil závěť v její prospěch. Rovněž pokud by si byl zůstavitel vědom své svobodné vůle při sepisu závěti, tak by s tímto seznámil bratra. Soud nebral zřetel na věrohodnost výpovědi svědkyně [příjmení], dcery žalované, která nepravdivě uvedla, že žalobce zná a viděla ho na pohřbu. Ve skutečnosti [jméno] [příjmení] pohřeb neměl, a tudíž se svědkyně nemohla setkat se žalobcem. Ohledně nákupů žalované uvedla, že obsahovaly mj. pleny. To svědčí o tom, že nákupy byly těsně před úmrtím [jméno] [příjmení], neboť v té době pouze potřeboval pleny. Celkově lze hodnotit výpověď dcery žalované jako účelovou, plnou nepravd, kdy jejím motivem je snaha pomoci matce a získat tak dědictví. Rovněž výpověď svědka [příjmení] [příjmení] nebyla soudem hodnocena objektivně, svědek čerpal při výpovědi pouze z písemných poznámek v notářském spise, ke způsobu sepisování závěti se vyjádřil pouze obecně a je samozřejmé, že tvrdil, že obvykle není nikdo přítomen tomuto úkonu. Zde se rozchází s výpovědí žalované, která uvedla, že poskytla notáři data své dcery a byla při čtení závěti. Tento rozpor je pochopitelný, protože svědek si n