13 CO 234/2021-220 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27 115,54 Kč s vyjmenovaným příslušenstvím, ve splátkách po 1 500 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich (výrok I) a dále zavázal žalovanou k zaplacení žalobci náhrady nákladů řízení ve výši 10 326 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich, k rukám právního zástupce žalobce (výrok II). Soud postavil rozhodnutí na skutkovém a právním závěru, že žalovaná za vymezené rozhodné období od 8. 12. 2017 do 31. 12. 2019 nezaplatila žádnou úhradu za byt a za provedenou dodávku služeb spojených s užíváním bytu, ať již z právního titulu platně sjednané nájemní smlouvy k bytu či z důvodu bezdůvodného obohacení za užívání bytu po skončení nájmu bytu, tj. od 29. 5. 2018, v důsledku ukončení nájemního vztahu platně podanou výpovědí ze strany žalobce jako pronajimatele bytu, pokud žalovaná byt nadále užívala a nepředala ho pronajimateli. Ostatně, za toto své protiprávní jednání byla žalovaná pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu Klatovy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1 T 182/2018-176, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 To 74/2020-257. Soud odmítl námitku žalované, že žalobcem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná v předmětném bytě, za jehož užívání nezaplatila nijakou částku, plně a na potřebné úrovni uspokojovala své bytové potřeby – navíc s možností využití pečovatelské služby – proto je zcela opodstatněné, aby zaplatila za užívání bytu a za odebrané služby úhradu. Soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého důvodu nepovažuje sjednanou nájemní smlouvu za neplatnou, jak hodnotí skutkově a právně posuzovaný právní vztah (včetně ukončení nájmu bytu platnou výpovědí ze strany pronajimatele), vysvětlil způsob vyčíslení žalobci přisouzeného nároku, což učinil vše s odkazem na provedené dokazování, jak je popsáno a zachyceno ve spise. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo postaveno na plném úspěchu žalobce v řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku si podala žalovaná včasné odvolání, v němž setrvala na námitkách již v řízení uplatněných před soudem prvního stupně, ve vztahu k nimž žádala přezkoumání závěrů vyjádřených soudem v napadeném rozsudku. Podle žalované není z provedeného dokazování zřejmé, zda byla platně uzavřena nájemní smlouva k bytu, z jehož užívání je odvozován projednávaný nárok, když nebylo žalobcem doloženo předchozí písemné doporučení zřizovatele bytu ke sjednání nájemního vztahu, jak to vyžaduje ustanovení § 2300 odst. 2 o. z., přičemž to samé platí podle žalované i ohledně podané výpovědi z nájmu bytu, neboť žalobce v řízení nedoložil předchozí souhlas zřizovatele bytu k tomuto postupu, jenž je předpokládán v ustanovení § 2301 odst. 3 o. z. Podle žalované je uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, když žalobce musel vědět, že žalovaná je existenčně závislá na sociální dávce – příspěvku na bydlení- bez jejíž výplaty nebyla schopna nájemné hradit. Místo toho, aby žalobce žalované (jako uživatelce bytu v domě s pečovatelskou službou) poskytl součinnost k jednání s příslušnými úřady, zasílal naopak těmto zavádějící a nepravdivé informace o tom, že platnost nájemní smlouvy skončila ke dni 31. 12. 2017. Tím v konečném důsledku došlo k tomu, že žalovaná nezískala sociální dávku na bydlení a nemohla tak hradit nájemné a služby za předmětný byt. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uvedenou skutečnost nehodnotil, navrhla žalovaná zrušení napadeného rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 3. Žalobce, který se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Odvolací argumentaci považoval za irelevantní, když k uzavření nájemní smlouvy k bytu či k podání výpovědi z nájmu bytu nepotřeboval doporučení či souhlas jiného subjektu, neboť žalobce je zřizovatelem a vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Navíc, pokud žalovaná nenapadla žalobou u soudu výpověď z nájmu bytu, nemůže se v řízení o zaplacení dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení domáhat určení neplatnosti podané výpovědi. Vnitřní vůli pronajimatele k uzavření nájemní smlouvy či k vypovězení nájmu bytu vyjádřila rada města a její usnesení ohledně této skutečnosti, byla v soudním řízení doložena. Žalobcem uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného, respektive na vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být rozporný s dobrými mravy. Není věcí pronajimatele, zda, respektive za jakých podmínek, mohla žalovaná získat sociální dávku určenou k úhradě jejích nákladů spojených s bydlením. Při uzavření nájemní smlouvy ubezpečovala žalovaná pronajimatele, že má finanční prostředky k hrazení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení věci, přijaté skutkové a právní závěry v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. dostatečně a naprosto přesvědčivě vyložil, odvolací soud ve vztahu k nim nemá pochyb o jejich věcné správnosti, zcela se s nimi ztotožňuje, proto je tímto činí součástí odůvodnění svého rozhodnutí. Závěry, na nichž je postaveno napadené rozhodnutí, plně korespondují s důkazy provedenými před soudem prvního stupně. Skutkový stav věci nebyl žalovanou napadán a po provedené koncentraci řízení podle ust. § 118b odst. 2 o. s. ř. nelze k němu ani uvádět jiné rozhodné skutečnosti. Žalovaná skutkový stav věci zjištěný před soudem prvního stupně považovala také za odpovídající skutečnosti, když k němu neměla v řízení námitek, nenavrhovala provedení dalších důkazů, a to ani tehdy, když byla soudem poučena, s odkazem na ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy případně označit dříve, než ve věci soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek stanovených v ust. § 205a o. s. ř. Ani podané odvolání nerozporuje nic ve vztahu k rozhodnému skutkovému stavu věci. 6. Námitky vyjádřené v odvolání k platnosti sjednané nájemní smlouvy nejsou opodstatněné. Žalobce jako zřizovatel domu, v němž je byt zvláštního určení ve smyslu ust. § 2300 odst. 1 o. z., nepotřeboval písemné doporučení jiného subjektu k platnému sjednání nájemní smlouvy (ust. § 2300 odst. 2 o. z.) a ani souhlas k vypovězení nájemního vztahu, který v takovém případě předpokládá ust. § 2301 odst. 3 o. z. Jiným způsobem platnost nájemní smlouvy nebyla žalovanou zpochybňována a ani odvolací soud v rámci vlastní přezkumné činnosti nezjistil neplatnost předmětné smlouvy. 7. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se soud může zabývat jen v řízení vyvolaném podle ust. § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal v prekluzivní lhůtě stanovené v ust. § 2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Jde o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpisu, žalobce v takovém případě nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem. Ustanovení § 2290 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to ani jako otázka předběžná. Pod pojem oprávněnost (v užším smyslu) tak lze podřadit důvodnost, respektive naplněnost uplatněného výpovědního důvodu. S ohledem na účel a smysl ust. § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat i v širším smyslu. Neoprávněná proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď, bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu. Zjistí-li proto soud v řízení vedeném podle ust. § 2290 o. z., že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně či relativně) nebo zdánlivá, žalobě nájemce rovněž vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána po právu, tedy v souladu se zákonem. Ustanovení § 2290 o. z. však naopak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že zjistí-li soud již v řízení podle § 2290 o. z., že výpověď je neplatná či zdánlivá, bude to mít za následek rozhodnutí o neoprávněnosti takové výpovědi v podobě vyhovění žalobě. Neuplatní-li však žalobce v řízení podle § 2290 o. z. důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z., rozpor s dobrými mravy, aj.) či zdánlivosti výpovědi (např. je-li výpovědní důvod uveden neurčitě, nesrozumitelně) a v řízení nevyjdou najevo