10 CO 298/2023-94 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 270/2022-44, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 410 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), ve zbytku, tedy co do částky 1 680 400 Kč ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení a co do částky 81 000 Kč ohledně nároku na nemajetkové újmě, žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 53 129 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku podaly si včasná odvolání žalobkyně i žalovaná. 3. Žalobkyně svým odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku II., kterým byla její žaloba zčásti zamítnuta, a výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně poté shrnula, že za nesporné je možné považovat, že žalobkyně byla z podnětu žalované bez jejího vědomí a souhlasu evidována pěti zdravotními pojišťovnami od roku 2007 do roku 2021 jako zaměstnanec žalované na neurologickém oddělení jako atestovaný klinický logoped v rozsahu úvazku 0,4, spornými pak byly mezi účastnicemi vznesené nároky z výše popsaného protiprávního stavu, a to nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na náhradu nemajetkové újmy. 4. Dle přesvědčení žalobkyně soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil v otázce promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná se nejdříve dne 28. 1. 2020 dozvěděla, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo a ohledně osoby povinné k jeho vydání, a není tak možné, aby subjektivní promlčecí lhůta uplynula dnem 27. 7. 2019, jak dovodil soud prvního stupně, neboť v tento den ani nezačala běžet. Nadto dle názoru žalobkyně ve smyslu ust. § 650 nového občanského zákoníku počínaje dnem 9. 3. 2020 promlčecí lhůta neběžela, neboť žalobkyně byla lstivě uvedena žalovanou v omyl v tom směru, že k nápravě protiprávního stavu došlo. Promlčecí lhůta pak neběžela dále ode dne 27. 7. 2022 v souladu s ust. § 648 nového občanského zákoníku s ohledem na uplatnění žaloby v této věci. Pokud tedy běh subjektivní promlčecí lhůty mohl započít dle žalobkyně nejdříve dne 28. 1. 2020, pak subjektivní promlčecí lhůta marně do dne podání žaloby neuplynula. Soudu prvního stupně dále žalobkyně v otázce posouzení promlčení jí uplatněného nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení vytkla, že se ke konkrétnímu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nijak nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil k běhu promlčecí lhůty objektivní. Nesprávně dále soud prvního stupně dle žalobkyně posoudil rovněž otázku rozporu námitky promlčení žalované s dobrými mravy, kdy jeho odůvodnění považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné. 5. Žalobkyně následně připustila, že by nároky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé do 31. 12. 2013 mohly být považovány za promlčené ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., ovšem žalobkyně má za to, že žalovaná se v této věci promlčení dovolávat nemůže, jelikož uplynutí promlčecí doby je důsledkem jejího protiprávního jednání, které podrobněji ve svém odvolání popsala. Na rozdíl od soudu prvního stupně má tedy žalobkyně za to, že v dané věci mělo být její námitce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přisvědčeno, neboť uplatnění námitky promlčení ze strany žalované lze považovat za výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila. Naopak dle názoru žalobkyně posouzení námitky promlčení žalované jako uplatnění práv v souladu s dobrými mravy by v posuzované věci znamenalo posvětit závěr, že se získání bezdůvodného obohacení tímto protiprávním způsobem žalované vždy vyplatí. Žalobkyně je tak přesvědčena, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se příčí dobrým mravům a žalobkyni měl být přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení přinejmenším v žalobou uplatněném rozsahu. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně je dle žalobkyně nesprávné i co do stanovení rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když z rozsudku soudu prvního stupně se nepodává, proč soud prvního stupně nepřistoupil případně k aplikaci ust. § 3004 odst. 2 nového občanského zákoníku ve spojení s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., byť na něj žalobkyně poukazovala, a tedy nepřekročil návrh žalobkyně a nepřisoudil jí více, než čeho se domáhala. 7. Rovněž posouzení soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy není dle žalobkyně správné, neboť soud prvního stupně sice dovodil, že jednáním žalované došlo k zásahu do jména, vážnosti a cti žalobkyně, ovšem dle něj v intenzitě nikoli dostatečné pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobkyně za to, že předpoklady pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, resp. peněžitého zadostiučinění jsou v posuzované věci naplněny z důvodů, které ve svém odvolání podrobněji rozebrala. 8. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení. 9. Žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sice uvedla, že jej napadá v celém rozsahu, tedy včetně výroku II., kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, ovšem podle obsahu odůvodnění podaného odvolání považovala za nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení, neboť s částečným zamítnutím žaloby souhlasila, a také sama navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta zcela, tedy v rozsahu částečného zamítnutí žaloby ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně domáhala se vydání stejného rozhodnutí, které bylo již soudem prvního stupně přijato. K výzvě odvolacího soudu pak tento rozpor ve svém odvolání žalovaná odstranila tak, že její odvolání směřuje pouze proti výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a proti výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení, proti výroku II., kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, její odvolání nesměřuje. Odvolací soud tedy na podkladě tohoto upřesnění s přihlédnutím k obsahu podaného odvolání vychází z toho, že žalovanou od počátku byl napaden rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení; ostatně k podání odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně nesvědčila by žalované ani subjektivní legitimace. 10. Dle žalované přitom soud prvního stupně nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav v tom smyslu, že došlo ke splnění zákonných předpokladů bezdůvodného obohacení. Žalovaná dále shrnula, že spor mezi účastnicemi vychází ze skutečnosti, že žalobkyně byla u žalované v rozhodném období vedena v evidenci jednotlivých zdravotních pojišťoven jako zaměstnanec žalované s úvazkem 0,4 na pozici klinický logoped, přičemž dle tvrzení žalobkyně se tak stalo za účelem splnění personálního kritéria stanoveného Věstníkem Ministerstva zdravotnictví k provozování cerebrovaskulárního – iktového centra žalovanou. Z toho pak žalobkyně dovozuje naplnění znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty. V té souvislosti žalovaná podotkla, že žalobkyni evidovala v důsledku administrativního pochybení, za které se žalobkyni omluvila, a nabídla i přiměřenou peněžitou satisfakci, kdy zohlednila, že žalobkyni v důsledku evidence toliko jejího jména nevznikly žádné povinnosti, omezení ani sankce. Dále žalovaná popsala základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení s tím, že v daném případě schází naplnění znaku nabytí prospěchu na straně žalované, neboť jednak žalobkyně pro žalovanou v žalovaném období nevykonávala pracovní činnost klinického logopeda, žalovaná žalobkyni také žádnou práci nepřidělovala, nedávala žalobkyni pokyny k výkonu práce, a tedy žalobkyni žádná mzda neušla. Pouhou evidencí úvazku žalobkyně nedošlo na straně žalované k žádné výhodě majetkové ani nemajetkové, neboť dle ní nebylo její povinností zaměstnávat klinického logopeda v úvazku 0,4. Dle žalované schází rovněž naplnění znaku„ na úkor jiného“, neboť aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí pouze subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Nelze totiž souhlasit s tím, že z důvodu užití jména a kvalifikace žalobkyně došlo ke splnění podmínek stanovených pro personální zabezpečení iktového centra, a tudíž žalovaná nemusela vyplácet odměnu jinému klinickému logopedovi, a její majetek se proto nezmenšil, jelikož ani evidence žalobkyně v 0,4 pracovního úvazku z logiky věci nemohla vé