11 CO 120/2023-321 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 262 542,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05% ročně od 8. 4. 2016 do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 209 619,60 Kč (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit na nákladech hrazených státem částku 7 500 Kč v téže lhůtě (výroky III a IV). 2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný spravuje bytový dům [adresa] v [obec], stojící na parcelách č. st. [číslo], [číslo] a [číslo]. Součástí tohoto„ trojdomu“ je„ chodníková rampa“ (přední terasa – dále v textu jen„ rampa“), která se zčásti nachází na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce. [stát. instituce], stavební odbor (dále jen„ stavební úřad“) vydal dne 11. 12. 2013 rozhodnutí sp. [značka automobilu] [číslo] [spisová značka] [anonymizováno], jímž podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona nařídil žalovanému do 30 dnů od obdržení rozhodnutí provést nutné zabezpečovací práce na rampě v tam specifikovaném rozsahu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru regionálního rozvoje ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka] Stavební úřad poté dne 4. 8. 2015 oznámil žalovanému, kdo bude stavebním podnikatelem a provede nutné zabezpečovací práce, současně vyzval účastníky k účasti na kontrolní prohlídce. Následně pak na základě pokynu stavebního úřadu byly nutné zabezpečovací práce provedeny [právnická osoba], [anonymizováno], která za jejich provedení vyúčtovala částku 262 542,50 Kč a protože ji žalovaný přes výzvu žalobce nezaplatil, zaplatil ji žalobce, který se poté domáhal po žalovaném její úhrady. Žalovaný požadovanou částku neuhradil ani k následné výzvě žalobce v jím stanovené lhůtě. Poté, kdy soud prvního stupně uzavřel, že rampa je součástí stavby bytového domu, dospěl k závěru, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován. Poukázal přitom na povinnost společenství vlastníků zajišťovat správu společných částí domu a v případě potřeby zajišťování oprav a rekonstrukcí, přičemž společenství reprezentuje vlastníky jednotek. Protože se v dané věci jedná o nutnou údržbu součásti domu (společných částí), je zajišťování takové opravy a její financování povinností společenství a nikoli jednotlivých vlastníků jednotek. Pokud jde o rozsah provedených zabezpečovacích prací, soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku a výslechu znalce [jméno] [příjmení]. Dospěl k závěru, že v roce 2015 došlo k novému posouzení havarijního stavu rampy a stavebním podnikatelem ([právnická osoba], [anonymizováno]) byly provedeny práce odlišné od prací, které byly specifikovány v rozhodnutí stavebního úřadu z 11. 12. 2013 (tyto práce provedeny nebyly). Stalo se tak na základě aktuálního posouzení statikem, neboť stav rampy se oproti roku 2013 zhoršil. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že provedené práce byly nutné k zabezpečení rampy a vyúčtovaná ceny byla v roce 2015 cenou obvyklou, odpovídá jednotlivým položkám a i skutečně provedeným zabezpečovacím pracím. Pokud jde o právní posouzení, soud prvního stupně citoval ust. § 135 stavebního zákona a současně ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku a uvedl, že žalobci se podařilo prokázat jeho tvrzení, žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl. O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) a o nákladech státu podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že vypracování znaleckého posudku navrhli oba účastníci a bylo to třeba k posouzení jejich námitek. 3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který opětovně namítal nedostatek pasivní legitimace, neboť nevlastní žádný majetek, ale pouze spravuje, nelze proto po něm vymáhat náklady vynaložené na neodkladné zabezpečovací práce podle ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona. Žalobce dle jeho názoru nechal provést a zaplatil práce na cizím majetku, o kterém není zřejmé, komu ve skutečnosti náleží. Pokud jde o věcnou legitimaci společenství vlastníků ve sporech o bezdůvodné obohacení, poukázal žalovaný na řadu judikátů Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že osoba vykonávající správu domu není povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby. Dále žalovaný namítal, že rampa není součástí domu, ale je součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, jedná se o veřejně přístupný chodník a pod rampou se nenacházejí žádné prostory, které by náležely k domům spravovaným žalovaným. V prohlášení původního vlastníka domů, jímž byly vymezeny jednotky a společné části domu, není rampa uvedena a vůlí nabyvatelů bytových a nebytových jednotek v domě nebylo zakoupit i„ velkou chodníkovou rampu“. Ta je volně přístupná veřejnosti, slouží všem občanům, kteří v daném místě procházejí a je tudíž veřejnou komunikací. Jako takovou ji také až do roku 2007 udržoval vlastník pozemku – žalobce. Dále žalovaný namítal, že postup žalobce při zadání zabezpečovacích prací byl v rozporu s § 135 stavebního zákona, neboť i znalec slyšený v řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že se přiklání k vyjádření statika o nevhodnosti kompletní sanace stavebních konstrukcí (z finančních důvodů) s tím, že nejvýhodnější je stávající rampu demontovat a provést rampu novou. Žalovaný rovněž namítal, že zabezpečovací práce byly provedeny nekvalitně, tudíž se vlastník rampy ani nemohl obohatit. Poukazoval také opětovně na rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje ze dne 9. 12. 2015, č. j. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu ([stát. instituce]) ze dne 11. 9. 2015, č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena správnímu orgánu k novému projednání s tím, že toto rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s právními předpisy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí citoval zejména závěr odvolacího orgánu, že rozsah provedených prací byl mnohem širší a jejich povaha se z velké části nedá považovat za zabezpečovací práce. Pokud tedy byly práce provedeny podle zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu, nejednalo se o nezbytné práce popsané v původním rozhodnutí z roku 2013, byly prováděny s časovou prodlevou (tedy lze pochybovat o jejich nezbytnosti) a stavební podnikatel, který práce provedl, byl určen zrušeným rozhodnutím. Žalovaný dále uvedl své výhrady k průběhu správního řízení, kdy vytýkal stavebnímu úřadu nerespektování ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona a nesprávné posouzené jeho námitky nedostatku pasivní legitimace ve správním řízení. Soudu prvého stupně vytýkal, že se s jeho námitkami, zopakovanými v odvolání, nevypořádal. Vytýkal mu rovněž nepřesvědčivost odůvodnění, neboť soud opomněl ust. § 506 občanského zákoníku, přestože zohlednil ust. § 505, a dále nevysvětlil, proč nelze aplikovat ust. § 3055 a § 3056 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů se žalovaný domáhal změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. 4. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný je v tomto sporu pasivně legitimován, neboť jeho úkolem vyplývajícím ze zákona je mimo jiné zajišťovat správu společných částí domu a v případě potřeby i oprav a rekonstrukcí, kdy při těchto činnostech společenství reprezentuje vlastníky jednotek. Skutečnost, že žalovaný nevlastní žádný majetek je irelevantní, jedná-li se o věc spojenou se správou a údržbou domu, kdy provedení nutných zabezpečovacích prací a jejich financování je povinností společenství vlastníků. Odkazy žalovaného na judikaturu vyšších soudů žalobce považuje za nepřiléhavé, neboť předmětem řízení není bezdůvodné obohacení žalovaného, ale náhrada nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací vyplývající z veřejnoprávní zákonné úpravy (ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona). Právním podkladem pro vznik nároku žalobce za úhradu nákladů vynaložených na provedení těchto prací je právě ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona, podle kterého náklady vynaložené na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby, tedy žalovaný na základě své zákonné kompetence zajišťovat správu domu a pozemku, tedy i provedení nutných zabezpečovacích prací rampy jako společného prostoru. Za správný považoval žalobce rovněž závěr soudu, že rampa je součástí domu [adresa]. Její neoddělitelnost od stavby domu je dána stavebnětechnickým provedením i účelem (přístup do bytových i nebytových jednotek). Tyto skutečnosti byly prokázány znaleckými posudky a historicky rovněž způsobem vzniku rampy. Odkaz žalovaného na ust. § 506 občanského zákoníku tento závěr soudu nijak nezpochybňuje a nepodstatné je i to, že na rampu je veřejný přístup z okolních chodníků, neboť právě to je jejím účelem (přístup do domu). Relevantní není ani to, že vlastníkem pozemku pod rampou je žalobce. Je zde zjevná neshoda mezi stavem zapsaným ve veřejném rejstříku a stavem skutečným. Ne