10 Co 802/2024-409 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru mezi účastníky. Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána od roku 2015 jako malířka porcelánu, v březnu 2018 utrpěla pracovní úraz, pro který byla práce neschopná až do března 2019. Po skončení pracovní neschopnosti nesměla přetěžovat pravou ruku, nemohla vykonávat manuální práci, práci s jemnou motorikou a pracovat ve vlhku a chladu. Žalovaný ji jednostranným úkonem ze dne 15. 4. 2019 převedl na nově vytvořenou pracovní pozici recepční, ale i nadále jí přiděloval práci převážně manuálního charakteru. Během května 2019 žalobkyně odmítala tuto práci vykonávat, v pracovní době odcházela na rehabilitaci do zdravotnického zařízení v Chebu, aniž by jí k tomu žalovaný podepsal propustky. Dne 29. 4. 2019 vydal žalovaný vnitřní směrnici, která mimo jiné zakazovala zaměstnancům používat na pracovišti soukromý mobilní telefon. Žalovaný vytkl žalobkyni dopisem ze dne 8. 5. 2019 pracovní nekázeň a dne 24. 6. 2019 rozhodl o okamžitém zrušení jejího pracovního poměru, protože žalobkyně odmítala vykonávat zadané pracovní úkoly, svévolně opouštěla pracoviště a nedodržovala vnitřní předpis zakazující používání mobilního telefonu na pracovišti. Soud prvního stupně shledal, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru nebyly naplněny, žalovaný žalobkyni přiděloval práci, která neodpovídala jejím zdravotním omezením ani obvyklé pracovní náplni recepční, žalobkyně opouštěla pracoviště kvůli nezbytné rehabilitaci, pro niž důvodně zvolila zařízení v Chebu, a samotný zákaz používání mobilního telefonu na pracovišti, i kdyby byl porušován, jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru nemohl obstát. Žalovaný ve včasném odvolání zpochybnil, že by žalobkyni zadával nevhodné pracovní úkoly, šlo o zcela triviální práce, které odpovídaly jejímu zdravotnímu stavu a odpovídaly potřebám zaměstnavatele. S ohledem na zaměření firmy zahrnovala práce recepční i pomocné práce při dekoraci porcelánu, žalobkyně byla s touto náplní práce seznámena a tato práce po ní také byla vyžadována. Žalovaný vytvořil pracovní pozici recepční s určitým předstihem, když měl záměr zřídit ve firmě maloobchod se vzorkovnou, později by recepci vybavil i výpočetní technikou. Prozatím žalobkyni žádnou výpočetní techniku neposkytl a vytvořil pro ni pozici recepční, která logicky obnášela i manipulaci s porcelánem. Tento vstřícný krok ale žalobkyně neocenila, většinu pracovní doby pouze seděla na židli a odmítala vykonávat jakoukoli práci. Žalovaný měl o jejím počínání záznamy, ale soud prvního stupně je nevzal v potaz. Podle znaleckého posudku , tituly před jménem, Evžena Hrnčíře, , tituly za jménem, , , tituly za jménem, , byla žalobkyně schopna zadávané práce vykonávat, a byl tedy naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívající v odmítání práce. Prokázány byly i vytýkané neomluvené absence na pracovišti, u kterých se nejednalo o ojedinělý případ, ale o opakované jednání. Žalobkyně požádala žalovaného o propustku pouze ve třech případech, jinak pracoviště opouštěla svévolně. Nesplnila ani podmínky nařízení vlády č. 590/2006 Sb., když zcela zbytečně navštěvovala rehabilitační pracoviště v Chebu, ačkoli bylo prokázáno, že mohla navštěvovat rehabilitační pracoviště blíže místu jejího bydliště. Žalobkyně porušovala i zákaz používání soukromého mobilního telefonu na pracovišti, a naplnila tedy všechny výpovědní důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně předchozího řízení, aniž by nařizoval odvolací jednání podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Nepochybil při vytváření skutkového závěru, vzal v úvahu veškeré skutečnosti zjištěné dokazováním a při hodnocení důkazů dodržel pravidla vytčená v ust. § 132 až 135 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce, odůvodnění rozsudku vyhovělo požadavkům upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a umožnilo odvolacímu soudu, aby na ně pro stručnost odkázal. Účastníci uzavřeli platnou pracovní smlouvu ve smyslu ust. § 34 zákoníku práce, která vedla ke vzniku pracovního poměru podle ust. § 36 zákoníku práce. Žalovaný rozhodl o okamžitém zrušení tohoto pracovního poměru v podstatě ze tří hlavních důvodů: žalobkyně měla bezdůvodně odmítat plnění pracovních úkolů, svévolně opouštět pracoviště a porušovat vnitřní předpis o zákazu používání mobilních telefonů na pracovišti; okrajově bylo zmíněno i nedodržování režimu dočasně práce neschopného zaměstnance. Jak vyplynulo z dokazování provedeného soudem prvního stupně, žádný z těchto důvodů nebyl naplněn. Žalobkyně byla podle pracovní smlouvy povinna vykonávat práci malířky porcelánu. Z uvedené pracovní pozice byla přeřazena na pozici recepční jednostranným jednáním žalovaného podle ust. § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ale náplň práce vymezená v příloze tohoto úkonu neodpovídala v plném rozsahu jejímu zdravotnímu stavu, ani obvyklé činnosti recepční, když zahrnovala i manuální práce příslušející spíše pomocným dělnickým profesím. Ani fakticky přidělovaná práce nevyhovovala žalobkyniným možnostem a schopnostem, spočívala především v manuální činnosti, a pro žalobkyni byla vzhledem k jejímu zdravotnímu omezení nevhodná. Podle znaleckého posudku byla sice schopna uvedené manuální práce vykonávat, ale pouze se zanedbatelnou výkonností. Žalobkyně se přesto pokusila tyto pracovní úkoly plnit, ale vedlo to ke zhoršení jejího zdravotního stavu (viz lékařská zpráva ze dne 24. 4. 2019). Závěr o bezdůvodném odmítání zadávané práce tedy nebyl namístě, a nebyl proto naplněn ani první z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve věci nebyl dán ani druhý důvod, spočívající v údajně svévolném opouštění pracoviště. Žalobkyně prokázala, že se z pracoviště vzdalovala kvůli nezbytné rehabilitační péči, která jí byla předepsána lékařem, a ke všem dnům, v nichž jí žalovaný vytýkal absenci na pracovišti, doložila potvrzení rehabilitačního pracoviště a dalších navštívených lékařů. Žalovaný její žádosti o uvolnění z práce neakceptoval v rozporu s ust. § 199 zákoníku práce, a to nebylo možno žalobkyni přičítat k tíži, stejně jako skutečnost, že na rehabilitační péči dojížděla do Chebu. Čerpání potřebné rehabilitační péče bylo důležitou osobní překážkou v práci ve smyslu ust. § 199 zákoníku práce, a i kdyby žalobkyně volbou rehabilitačního zařízení v Chebu nedodržela podmínky bodu 1. písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., měla by tato skutečnost vliv jen na výši náhrady mzdy, ale nezakládala by zvlášť hrubé porušení pracovněprávních předpisů, které by odůvodnilo okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Způsobilým důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce se samo o sobě nemohlo stát ani případné porušování vnitřní směrnice o zákazu používání mobilních telefonů, jak již odvolací soud dříve uvedl ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Postup podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce by postrádal opodstatnění i v případě eventuálního porušování režimu dočasně práce neschopného zaměstnance ve smyslu ust. § 192 odst. 5 a 6 zákoníku práce, na které žalovaný v okamžitém zrušení rovněž na okraj poukazoval. Důsledkem takového jednání zaměstnance by se mohlo stát snížení či odepření náhrady mzdy a v případě zvlášť hrubého porušení povinností stanovených v ust. § 301a zákoníku práce i výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. h) zákoníku práce, ale nedošlo by k naplnění podmínek ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatele je výjimečné opatření, k němuž lze přistoupit toliko za splnění podmínek upravených v ust. § 55 zákoníku práce, ale tyto podmínky v posuzovaném případě nebyly naplněny. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tedy zcela správné, a proto je odvolací soud potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno úspěšné žalobkyni. Její účelně vynaložené náklady v celkové výši 3 388 Kč zahrnovaly jeden úkon právní služby za 2 500 Kč, jeden režijní paušál za 300 Kč a DPH.