Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě na zvýšení výživného pro zletilé dítě, ve výroku I. stanovil, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni zanikla k 31. 5. 2025 a obnovila se od 1. 9. 2025 (po vydání opravného usnesení) s tím, že od tohoto data je žalovaný o povinen hradit žalobkyni výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 9. 2025 do 31. 3. 2026 v celkové výši 49 000 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč spolu s běžným výživným, výrokem III. zamítl návrh na zvýšení výživného, dál ve výroku IV. zamítl návrh žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti v době po 1. 9. 2025 a konečně výrokem V. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně požadovala zvýšení výživného od 1. 9. 2025 z dosavadních 7 000 Kč na 12 000 Kč měsíčně, poukázala na studium v , adresa, , které zvýšilo její výdaje, a na skutečnost, že výživné bylo naposledy stanoveno před devíti lety. Žalovaný s návrhem nesouhlasil a domáhal se zrušení vyživovací povinnosti, protože žalobkyně studuje jen kvůli statutu studenta a nepřipravuje se soustavně na budoucí povolání, když studuje již čtvrtou vysokou školu a všechna předchozí studia ukončila v prvním ročníku. Soud prvního stupně v důkazním řízení zjistil, že výše vyživovací povinnosti k žalobkyni byla naposledy stanovena v roce 2016, kdy bylo žalovanému uloženo přispívat na její výživu částkou ve výši 7 000 Kč měsíčně, a v roce 2020 soudem zamítnut návrh matky na zvýšení výživného pro tehdy nezletilou žalobkyni. Žalobkyně po maturitě na gymnáziu v roce 2022 absolvovala roční sportovní studium v , adresa, , které bylo v tuzemsku uznáno jako odborná kvalifikace pro provozování živnosti k poskytování tělovýchovných a sportovních potřeb v oblasti gymnastiky. V září 2023 nastoupila na Vyšší odbornou školu v , adresa, , obor sociální péče, ale v tomto oboru po ukončení prvního ročníku nepokračovala, nastoupila na stejné škole od září 2024 na obor oční optika, jehož první ročník neukončila, a v květnu 2025 odjela na několik měsíců za prací do , adresa, . Od září 2025 nastoupila do prvního ročníku bakalářského studia v prezenční formě na , právnická osoba, univerzitě v , adresa, , provozně , právnická osoba, , kde se věnuje studiu v programu Inovativní podnikání. Uvedená vysoká škola velmi kladně hodnotila žalobkynin přístup ke studiu i její výsledky. Žalobkyniny měsíční výdaje se pohybují kolem 20 000 Kč a zahrnují náklady na bydlení, obědy, dopravu, pojistku, telefon, sportovní vyžití a další. Při jejich hrazení žalobkyni široce podporuje její matka, která jí měsíčně dává zhruba 17 000 Kč. Matka od října 2025 pobírá kindergeld ve výši 259 EUR. Žalovaný se v roce 2025 znovu oženil, žije ve společné domácnosti s manželkou a jejími třemi dětmi, střídavě pečuje o vlastního šestiletého syna a má ještě vyživovací povinnost ke zletilému synovi z jiného vztahu, který studuje na vysoké škole, synům hradí výživné a další příspěvky dohromady ve výši 6 900 Kč měsíčně. Splácí hypotéku ve výši 20 000 Kč měsíčně, žalobkynině matce vyplatil na vypořádání SJM za pomoci úvěru částku 800 000 Kč a hradí i řadu dalších běžných životních výdajů. Z výpovědi žalobkyniny matky bylo zjištěno, že žalobkyně má o studium zájem, její současné studium má reálný význam pro její budoucí povolání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni zanikla v souladu s dřívější dohodou účastníků k 31. 5. 2025 nedokončením prvního ročníku studia v oboru oční optika a obnovila se až nastoupením k současnému studiu od 1. 9. 2025, ale ke zvýšení výživného tu nebyl důvod. Do 1. 9. 2025 neprokazovalo žalobkynino vzdělávání přesvědčivou míru konzistence pro získání konkrétního budoucího povolání, nicméně její přístup ke studiu bylo namístě hodnotit shovívavěji vzhledem k rozvodu rodičů a k narušení vztahů. Současné studium se jeví jako skutečná a vážně míněná příprava na budoucí povolání, žalobkyně řádně plní studijní povinnosti, ke studiu přistupuje zodpovědně a cílevědomě, ale s ohledem na prezenční formu studia není schopna se samostatně živit, o čemž svědčí i plnění poskytované ze strany její matky. V důsledku toho došlo s účinností od 1. 9. 2026 k obnovení vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Při posouzení výše vyživovací povinnosti a žalobkyniných potřeb přihlédl soud i k hypotetické možnosti alespoň částečného přivýdělku o víkendech a o prázdninách a vycházel z vyčíslených výdajů, které se důvodně blížily částce 20 000 Kč měsíčně. Na těchto potřebách se dosud převážnou měrou podílela žalobkynina matka. Soud prvního stupně nepřehlédl ani dávku kindergeld, posoudil majetkové poměry žalovaného a dospěl k závěru, že tu nastaly podmínky pro obnovení vyživovací povinností, ale pro její zvýšení nebyl důvod.2. Žalovaný ve včasném odvolání vytkl soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení i nedostatečně zjištěný skutkový stav a poukázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž samotný formální status studenta u zletilého dítěte nepostačuje pro závěr o trvání vyživovací povinnosti. Další studium zletilého dítěte může odůvodňovat trvání vyživovací povinnosti zejména tehdy, rozvíjí-li dosavadní kvalifikaci, ale nikoli když jde jen o další opakovaný studijní pokus, bez přesvědčivé odborné návaznosti. Optikou této judikatury nemůže napadené rozhodnutí obstát, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyla spolehlivě objasněna žalobkynina docházka, skutečné plnění jejích předchozích studijních povinností, ani přesvědčivá odborná návaznost jednotlivých studijních pokusů. Žalobkyně se o studium pouze opakovaně pokoušela, její studijní pokusy nenavazovaly, vždy začínala od prvního ročníku a nejednalo se o soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání. Soud prvního stupně sice správně uzavřel, že vyživovací povinnost žalovaného zanikla, ale obnovení vyživovací povinnosti dovodil bez dostatečného skutkového podkladu. V řízení před soudem prvního stupně nebyla provedena řada důkazů, které navrhl žalovaný a které po žalobkyni požadoval soud prvního stupně, ale přesto byl přijat závěr, že se žalobkyně řádně a cílevědomě připravuje na budoucí povolání. Nízká časová náročnost studia žalobkyni objektivně nebrání alespoň v částečném pracovním nasazení. Soud prvního stupně přecenil význam několika dílčích podkladů k nynějšímu studiu a učinil z nich závěr o řádném a cílevědomém studiu, ačkoliv šlo jen o počátečním stadium dalšího studijního pokusu. Nevyhodnotil také, že žalobkyně v minulosti opakovaně měnila studijní směr a že v roce 2025 po dobu čtyř měsíců pracovala v , adresa, , vytvořila si úspory a prokázala tak schopnost vlastní obživy, a celkově nedostatečně hodnotil její majetkovou situaci. Žalovaný také poukázal na chyby v psaní ve výrocích I. a II. napadeného rozsudku, které způsobovaly jejich vnitřní rozpornost.3. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Soud prvního stupně správně vyhodnotil její předchozí i současné studium a dospěl ke správnému závěru o obnovení vyživovací povinnosti. Žalobkyně aktuálně nastoupila do druhého ročníku vysoké školy, studiu se řádně věnuje a připravuje se tak na budoucí povolání. Její předchozí studijní pokusy ji nemohou trvale postihovat do budoucna a vylučovat obnovení vyživovací povinnosti.4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve znění opravného usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.5. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a zjištěný skutkový stav správně posoudil po právní stránce. Odůvodnění rozsudku vyhovělo požadavkům upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.6. Soud prvního stupně v průběhu řízení poskytl účastníkům potřebná procesní poučení, v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, jak dospěl k jím přijatému skutkovému závěru a v jeho úvahách nebylo možno shledat logické pochybení. Soud nebyl povinen provést veškeré důkazy navržené účastníky podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř., a pokud považoval některé důkazy za nepotřebné z důvodů, jež řádně a logicky objasnil v odůvodnění napadeného rozsudku, pak z jeho strany nedošlo k porušení procesních předpisů.7. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti neprovedených důkazů, když byl skutkový stav objasněn dostatečně z ostatních provedených důkazů. Otázka včasnosti důkazních návrhů vzhledem ke koncentraci řízení neměla pro dokazování význam, protože ke koncentraci řízení nedošlo; soud prvního stupně sice účastníky o koncentraci poučil podle ust. § 118b o. s. ř., ale učinil tak až po provedení řady listinných důkazů a na třetím jednání v pořadí (fakticky ale šlo o druhé jednání po zahájení projednávání věci samé, když úvodní jednání bylo věnováno pokusu o smír), proto účinky koncentrace nemohly nastat (26 Cdo 443/2025). Tento důsledek však neměl žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, když návrhy na neprovedené důkazy byly zamítnuty pro jejich nadbytečnost zcela důvodně. Ze stejného důvodu, tedy pro nadbytečnost, ani odvolací soud nevyslýchal svědky , adresa, a , jméno FO, , které byly ze strany žalovaného opětovně navrženy i v odvolacím řízení, když o výsledcích žalobkynina předchozího studia měl dostatek poznatků z ostatních důkazů a nepovažoval je za natolik zásadní pro rozhodnutí, aby si vyžádaly rozsáhlejší dokazování.8. Soud prvního stupně se ve věci důsledně zabýval předpoklady pro vznik a trvání vyživovací povinnosti mezi rodiči a zletilým dítětem ve smyslu ust. § 911, § 913, § 915 o. z. a na základě provedených důkazů dospěl k závěrům, které odvolací soud v plné míře akceptoval. V řízení byly zjištěny žalobkyniny odůvodněné potřeby i majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalovaného. Také bylo zjištěno, že žalobkyně není schopna se sama živit, protože studuje a připravuje se tak soustavně na výkon budoucího povolání.9. Z hlediska posouzení existence vyživovací povinnosti bylo rozhodující zjistit, zda je žalobkyně schopna se sama živit, či zda se soustavně připravuje na výkon budoucího povolání. Schopnost sám se živit ve smyslu ust. § 911 o. z. představuje stav připravenosti na získávání prostředků k uspokojování potřeb vlastních prací a obvykle nastává po ukončení přípravy na budoucí povolání. Studium přitom musí probíhat soustavně a cílevědomě a musí reálně směřovat k jeho dokončení a k budoucímu pracovnímu uplatnění.10. Žalobkyně se po ukončení gymnázia věnovala studiu několika oborů a studovala i v zahraničí. V , adresa, studovala sportovní obor v souladu s jejími zájmy a zaměřením, studium ukončila příslušným certifikátem, který byl uznán i v tuzemsku. Ve školních letech 2023–2024 a 2024-2025 se z její strany skutečně jednalo spíše jen o studijní pokusy, dvakrát nedošla dál než do prvního ročníku, a ani volba oborů se nejevila příliš konzistentní.11. Soud prvního stupně na základě shora uvedených skutečností dospěl ke správnému závěru, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni zanikla k 31. 5. 2025, kdy žalobkyně nedokončila první ročník studia oboru oční optika. V tu dobu její studium postrádalo znak soustavnosti a cílevědomosti, a nebylo je možno považovat za takovou přípravu na výkon budoucího povolání, která by vedla ke ztrátě schopnosti sama se živit.12. Po další po čtyři měsíce vyživovací povinnost žalovaného netrvala, žalobkyně v té době pracovala v , adresa, , ale od 1. 9. 2025 došlo k obnovení vyživovací povinnosti, protože žalobkyně nastoupila na , právnická osoba, univerzitu ke studiu, kterému se věnuje s potřebným zájmem a nasazením a které lze považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Žalobkyně řádně plní svoje studijní povinnosti, má zájem obor vystudovat a věnovat se mu v budoucí pracovní činnosti. Odvolací soud v této souvislosti zjistil z přehledu o studiu na ČZU, že žalobkyně řádně ukončila první ročník studia s kvalitními výsledky a po prázdninách nastoupila do druhého ročníku.13. Žalobkyně v oboru inovativní podnikání nachází uplatnění svých schopností a zájmů, ke studiu přistupuje seriózně, úspěšně splnila první ročník a řádně pokračuje ve druhém ročníku. Studiu se věnuje, dosahuje kvalitních studijních výsledků a má zájem v něm pokračovat. Její nynější vzdělávání z obsahového hlediska také do určité míry souvisí se studiem v , adresa, . To jsou objektivní okolnosti svědčící o tom, že nejde o další nahodilý pokus ani o pouhé umělé prodlužování studia, ale o soustavnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání.14. Předchozí dva neúspěšné pokusy o studium prvního ročníku VOŠ v odlišných oborech nebyly dokončeny a nepřinesly žalobkyni profesní kvalifikaci, proto nebylo nezbytné trvat na tom, že by na ně muselo nynější studium obsahově navazovat. Žalobkyniny profesní preference v tu dobu zjevně nebyly ukotveny, ale z toho nelze dovozovat, že každé další studium, které po těchto neúspěšných pokusech následovalo, bylo zahájeno neúčelně. Předchozí neúspěšná studia mohou být jedním z hledisek hodnocení, ale nemohou žalobkyni trvale vyloučit z práva na výživné. Podstatné je, že se nyní žalobkyně při studiu řádně a s dostatečnou péčí připravuje na budoucí povolání a že studium reálně zvyšuje její možnosti pracovního uplatnění. Úspěšné absolvování prvního ročníku a pokračování ve druhém ročníku tyto skutečnosti potvrzuje. Závěr soudu prvního stupně, že se vyživovací povinnost s nástupem na nynější vysokou školu obnovila, proto odpovídá změně skutkových poměrů.15. Denní rozvrh studia a související časová zátěž nebyla pro existenci vyživovací povinnosti zásadní. Jedná se o prezenční studium, časový rozvrh studia se může v průběhu doby vyvíjet a měnit. Při hodnocení časové náročnosti nelze brát v potaz jen čas strávený ve škole výukou, ale i čas vynaložený na přípravu, na samostatnou práci, na zkoušky, praxi a další. Studium bakalářského oboru v prezenční formě prakticky vylučuje, aby byla žalobkyně schopna si v plném rozsahu zajišťovat obživu sama, ale s určitým přivýdělkem soud prvního stupně při stanovení výše výživného kalkuloval, když žalovanému uložil výživné v takové výši, které nepokryje ani polovinu žalobkyniných zjištěných a odůvodněných potřeb.16. Soud prvního stupně se správně zabýval žalobkyninými potřebami, jakož i možnostmi a schopnostmi žalovaného podle ust. § 913 a 915 o. z., zjistil je s dostatečnou podrobností a tato skutková zjištění mu umožnila stanovit výši vyživovací povinnosti. V této souvislosti dospěl ke správnému závěru, že zvýšení vyživovací povinnosti z původně stanovené částky 7 000 Kč není namístě, uvedená výše je v zásadě ještě přiměřená žalobkyniným potřebám a odpovídá i celkové životní úrovni žalovaného, počtu jeho vyživovacích povinností a výši jeho závazků. Význam měla i skutečnost, že matce je poskytována dávka kindergeld.17. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalobkyně od 1. 9. 2025 pokračuje v soustavné přípravě na budoucí povolání, není schopna se sama živit, a v důsledku toho došlo k obnovení vyživovací povinnosti. Korektní byl i jeho závěr, že tu nebyl důvod pro zrušení vyživovací povinnosti po 1. 9. 2025, a správně byla stanovena i výše výživného. Správně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žádný z účastníků nedosáhl v řízení před soudem prvního stupně převažujícího úspěchu.18. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a ve výroku II. jej změnil podle ust. § 220 o. s. ř. tak, že určil aktuální výši dlužného výživného, na níž se strany shodly: ke dluhu ve výši 49 000 Kč, vyčíslenému soudem prvního stupně do 31. 3. 2026, přibylo ještě dlužné výživné 7 000 Kč za duben 2026.19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšné žalobkyni. Náklady na její straně zahrnují 4 úkony právní služby po 1 500 Kč podle ust. § 9 odst. 2 advokátního tarifu za účast na odvolacím jednání a za 3 písemná vyjádření ze 7. 7. 2026, 15. 8. 2026 a 25. 9. 2026 a dále 4 režijní paušály po 450 Kč. Odvolací soud žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů za samostatné vyjádření k odvolání, protože nebylo podáno, a dále za vyjádření ze 17. 8. 2026, které žalobkyně odůvodnila změnou výše dluhu po splatnosti další dávky, ale toto vyjádření nebylo odvolacím soudem vyžádáno a jeho podání se jevilo jako zjevně neúčelné.