Krajský soud v Ústí nad Labem 10 Co 74/2026-75 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“), zamítl žalobu o zaplacení částky 72 099,62 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 6 718,69 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 999,62 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 72 099,62 Kč s příslušenstvím na podkladě tvrzení, že s žalovanou uzavřela dne 31. 8. 2015 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala žalované poskytnout úvěr/úvěrový limit a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Jednalo se o úvěr ve výši 19 982 Kč na nákup zboží v obchodě , Anonymizováno, v hodnotě 20 982 Kč s tím, že 1 000 Kč žalovaná zaplatila při nákupu. Součástí smlouvy byla dohoda o vydání a užívání platební úvěrové karty , Anonymizováno, , na základě které měla žalovaná v období od 9. 6. 2016 do 6. 7. 2022 načerpat celkovou částku 77 764,68 Kč. Podle doplňujícího tvrzení měla žalobkyně dále zaslat žalované na základě oznámení o odchozích platbách další souhrnnou částku v celkové výši 72 088 Kč (dne 31. 5. 2023 částku 7 000 Kč, dne 28. 6. 2023 částku 10 702 Kč, dne 21. 12. 2023 částku 10 000 Kč, dne 3. 4. 2024 částku 12 786 Kč, dne 4. 12. 2023 částku 11 600 Kč, dne 18. 12. 2023 částku 10 000 Kč, dne 9. 4. 2024 částku 10 000 Kč); žalobkyně uvedené částky převedla ve prospěch účtu č. , č. účtu, za současného uvedení variabilního symbolu č. , var. symbol, (číslo úvěrové smlouvy). Žalovaná tak měla z úvěrové smlouvy načerpat celkem částku 169 834,68 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla procesně nečinná.3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutková zjištění, že žalovaná uzavřela v obchodě , Anonymizováno, dne 30. 8. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále též jen „smlouva o úvěru“), na základě které čerpala úvěr ve výši 19 982 Kč, když z celkové kupní ceny zboží ve výši 20 982 Kč zaplatila přímo částku 1 000 Kč. Součástí smlouvy o úvěru byla také Dohoda o vydání a užívání platební úvěrové karty , Anonymizováno, . Žalovaná sdělila žalobkyni, že je na rodičovské dovolené s rodičovským příspěvkem ve výši 7 600 Kč měsíčně a jiný pravidelný příjem domácnosti činí 4 000 Kč měsíčně; náklady na bydlení, splátky úvěru ani jiné závazky žalovaná nemá; žalovaná se žalobkyni prokázala občanským průkazem; žalobkyně příslušné údaje ověřila v registru Solus, insolvenčním rejstříku a registru CRIF. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že rozdíl příjmů a výdajů stanovila žalobkyně na 11 600 Kč a úvěrovou splátku na 1 506,48 Kč měsíčně. Z přehledu transakcí z úvěrové karty vyplývá, že žalovaná z úvěrové karty žalobkyně vyčerpala celkem 77 764,68 Kč a zaplatila ve splátkách celkem 140 831,45 Kč. Na základě oznámení o odchozí platbě z , právnická osoba, byla na účet č. , č. účtu, zaslána dne 31. 5. 2023 částka 7 000 Kč, dne 28. 6. 2023 částka 10 702 Kč, dne 21. 12. 2023 částka 10 000 Kč, dne 3. 4. 2024 částka 12 786 Kč, dne 4. 12. 2023 částka 11 600 Kč, dne 18. 12. 2023 částka 10 000 Kč a dne 9. 4. 2024 částka 10 000 Kč. Dne 1. 10. 2024 žalobkyně sdělila žalované, že v důsledku řádného nesplácení poskytnutého úvěru se dostala s úhradou více než 2 úvěrových splátek po dobu delší než 3 měsíce do prodlení, a proto odstoupila od smlouvy o úvěru a zároveň žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky ve výši 78 818,31 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalovaná na základě užívání platební karty , Anonymizováno, vyčerpala celkem 77 764,68 Kč a na poskytnutí úvěru uhradila žalobkyni celkem 140 831,45 Kč. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že žalovaná je svobodná, je na rodičovské dovolené od 30. 8. 2015, pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně, jejím dalším pravidelným příjmem je částka 4 000 Kč měsíčně a nemá žádné měsíční výdaje. Žalobkyně na základě takto vyhodnocených údajů dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná a zavázala ji smluvně, aby splácela poskytnuté peněžní prostředky měsíční splátkou výši 1 532 Kč, když vycházela z částky disponibilních finančních prostředků 10 068 Kč měsíčně odpovídající rozdílu částek 11 600 Kč a 1 532 Kč. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by žalobkyně žalované na základě oznámení o odchozích platbách z , právnická osoba, zaslala na bankovní účet žalované celkem částku 72 088 Kč.4. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Konstatoval, že posouzením údajů získaných v rámci zjišťování poměrů žadatelky o úvěr, nemohla věřitelka s odbornou péčí posoudit, že žadatelka bude schopna úvěr splácet, neboť se jednalo o matku na rodičovské dovolené, svobodnou ženu s nezletilým dítětem/dětmi, která byla zcela bez příjmů, pouze závislá na příspěvcích pocházejících ze státní sociální podpory. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by žalobkyně skutečně postupovala s odbornou péčí, muselo by jí být zřejmé, že spotřeba takto neúplné rodiny významně převyšuje její skutečné příjmy, neboť částka 11 600 Kč (uvedený příjem žalované) bez uvedení jejích pravidelných výdajů na bydlení, dopravu, popřípadě výživu svou a svých dětí, je nezpůsobilou informací, kterou není možné ověřit; žalobkyně jako poskytovatelka úvěru tak ani neučinila. Uvedl, že žalobkyně se ani nezabývala lustrací v registrech, o nichž to v žalobě tvrdila, protože žádné takové listiny nebyly součástí listinného dokazování. Skutečně odborným posouzením by muselo být odmítnutí takové žádosti, protože náklady na poskytnutí úvěru by žalovanou uvrhly do dluhové pasti. Jestliže se tak nestalo a žalovaná zaplatila celkem 140 831,45 Kč, ani tehdy soud prvního stupně nedospěl k závěru, že žalovaná byla v době poskytování úvěru úvěruschopná. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že nebyl důvod pochybovat o úvěruschopnosti žalované, ani že poskytla žalobkyni částku 72 088 Kč, kterou jí měla přes , právnická osoba, zasílat na účet č. , č. účtu, s tím, že předložená oznámení o odchozích platbách nejsou důkazem o skutečném odeslání částek ani dokladem o čerpání úvěru, jestliže z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaná sdělovala žalobkyni číslo svého účtu. Tato informace ani nebyla součástí žalobních tvrzení, a soud prvního stupně považoval tvrzení o odchozích platbách v kontextu všech provedených důkazů za ojedinělé, nepodložené a neprokázané. Uvedl, že úvěr ve výši 19 982 Kč byl patrně poskytován na účet obchodníka (společnosti provozující obchody , Anonymizováno, ) a nikoliv na účet žalované, když ve smlouvě uvedení čísla jejího bankovního účtu zcela absentuje. Z dohody o užívání platební karty měl za zřejmé, že žalovaná čerpala další úvěrové prostředky z účtu žalobkyně, nikoliv převodem na svůj účet. Tvrzení o tom, že žalobkyně poskytla žalované další prostředky mimo platební kartu a mimo úvěr na zboží, považoval soud prvního stupně za nepodložené a spekulativní, neodpovídající skutečnému stavu věci. Konstatoval, že by žalobkyni přiznal částku odpovídající rozdílu načerpaných a zaplacených prostředků z titulu bezdůvodného obohacení, avšak na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalovaná od žalobkyně obdržela částky 19 982 Kč a 77 764,68 Kč, tj. celkem částku 97 746,68 Kč, zatímco jí zaplatila částku 140 831,45 Kč. Žalobu jako nedůvodnou zamítl pro neplatnost smlouvy o úvěru s tím, že žalovaná zaplatila žalobkyni víc, než by byla povinna vracet z titulu bezdůvodného obohacení. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že se zaměřil při posuzování úvěruschopnosti žalované výhradně na formální stránku procesu posouzení v době uzavření smlouvy, aniž by přihlédl k reálnému průběhu plnění smluvních povinností žalovanou v následujících letech. Namítala, že žalovaná po dobu téměř 9 let úvěr řádně a pravidelně splácela, což je objektivní důkaz její úvěruschopnosti vyplývající i z rozkladu splátek. Zopakoval, že žalovaná uhradila celkem 140 831,45 Kč, což mělo být zohledněno při posuzování platnosti smlouvy. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Protože žalovaná úvěr dlouhodobě splácela, má za to, že není důvod k tak závažné ingerenci do smluvního vztahu. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že pokud měl pochybnosti o tom, kdo je majitelem účtu, na který byly prostředky zasílány, měl žalobkyni v souladu s § 118a o. s. ř. na tuto skutečnost upozornit a umožnit jí navrhnout důkazy, např. dotazem na bankovní instituci. Soud prvního stupně odmítl uznat jako důkaz oznámení o odchozích platbách vystavená bankou žalobkyně, přestože se jedná o standardní bankovní dokumenty, které jsou běžně uznávány jako důkaz o provedení platebních transakcí. Má za to, že doložila veškeré relevantní důkazy prokazující plnění ve prospěch žalované, a to oznámení o odchozích platbách z banky, které jasně identifikují částku, datum, účet příjemce i variabilní symbol odpovídající číslu úvěrové smlouvy; přehled financování z platební úvěrové karty , Anonymizováno, , z něhož vyplývá čerpání jednotlivých částek žalovanou a doklad o účelovém čerpání úvěru na úhradu kupní ceny. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou rovnosti stran, objektivního zjištění skutkového stavu a spravedlivého procesu. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno.6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání za splnění podmínek stanovených v § 214 odst. 3 věty před středníkem o. s. ř. nenařizoval odvolací jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně takové vady ani nebyly žalobkyní, jakožto odvolatelkou, namítány. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jak žalobkyně namítala, což by jinak zakládalo důvod ke zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je třeba uvést, že soud prvního stupně dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jeho odůvodnění netrpí nesrozumitelností a jsou z něj zřejmé důvody, které vedly soud prvního stupně k jeho rozhodnutí.9. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení řádným způsobem dokazování, z něhož učinil potřebná skutková zjištění, z nichž vyvodil skutkové a právní závěry, které v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a přiléhavým způsobem popsal a vyložil, odvolací soud je považuje za správná, při svém rozhodování z nich vycházel a pro stručnost na ně zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož: „Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu dle § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.“10. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem, že v posuzované věci se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou dne 31. 8. 2015 podle § 2395 o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými a na ně navazujícími právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením posuzované smlouvy o úvěru. Je třeba uvést, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit s tím, že „nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. V dané věci je zřejmé, že úvěruschopnost žalované řádně zkoumána nebyla, neboť žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované úvěr splácet, když dostatečně nezjistila a neprověřila příjmy a zejména vůbec nezjistila a neprověřila výdaje žalované. Posuzovaná smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že žalovaná po určitou dobu úvěr splácela, neboť následné splácení úvěru samo o sobě nezhojí nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, tj. porušení zákonné povinnosti před poskytnutím úvěru. Rozhodující je postup věřitele před uzavřením smlouvy, zejména ověření příjmů, výdajů, závazků a platební morálky spotřebitele. Dokonce ani úplné splacení nebrání uplatnění sankce neplatnosti. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru byl proto shledán správným.11. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná ani přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., které jí bylo poskytnuto dokonce dvakrát (při jednání konaném dne 4. 8. 2025 a dne 30. 10. 2025), neprokázala čerpání úvěru ve výši 72 088 Kč, kterou jí měla žalobkyně zaslat v sedmi platbách ve dnech 31. 5. 2023, 28. 6. 2023, 4. 12. 2023, 18. 12. 2023, 21. 12. 2023, 3. 4. 2024 a 9. 4. 2024 na účet č. , č. účtu, , když žalobkyně ani přes poskytnuté poučení neprokázala, že se jedná o účet žalované. Oznámení o odchozích platbách tvrzení žalobkyně neprokazují, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Za pozoruhodné odvolací soud považuje skutečnost, na kterou poukázal i soud prvního stupně, že v žalobním návrhu, ani ještě při jednání konaném dne 4. 8. 2025 (při kterém nedošlo ke koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., ale bylo poskytnuto poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, jakou částku úvěru žalovaná čerpala) žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti o čerpání úvěru ve výši 77 764,68 Kč prostřednictvím úvěrové karty , Anonymizováno, a ve výši 72 088 Kč zaslaných údajně žalobkyní na účet žalované. Taková tvrzení žalobkyně uplatnila poprvé až v podání ze dne 2. 9. 2025 (řízení bylo zahájeno dne 26. 2. 2025); do té doby žalobkyně tvrdila čerpání úvěru pouze ve výši 19 982 Kč .12. Za situace, kdy soud prvního stupně shledal posuzovanou smlouvu o úvěru neplatnou, správně zvažoval postup dle § 2991 o. z., tedy vydání eventuálního bezdůvodného obohacení žalovanou žalobkyni. Zohlednil přitom prokázané peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní žalované ve výši 97 746,68 Kč a vrácené peněžní prostředky žalovanou žalobkyni ve výši 140 831,45 Kč. Správně pak dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení ze strany žalované nedošlo, pročež nedůvodnou žalobu zamítl.13. Z vyložených důvodů neshledal odvolací soud námitky žalobkyně uplatněné v odvolání důvodnými. Napadený rozsudek proto ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně nákladového výroku II., když i o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně správně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že procesně úspěšné žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.