294 C 26/2020-87 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2020 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 12 996 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, dále částku 3 370,85 Kč (smluvní pokuta) a úrok ve výši 62,48 % ročně z částky 11 901,40 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 232 Kč. Těchto nároků se žalobkyně domáhala z titulu smlouvy o úvěru ze dne 10. 6. 2019, na základě které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. 2. Žalovaná k uvedla, že by se ráda domluvila na splátkovém kalendáři. 3. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalované, neboť žalovaná omluvu nedoložila a není věrohodné, že by žalovaná byla v den jednání v zaměstnání, kde by měla být testována, když měla být již v 8.30 u jednání. Zejména pak žalovaná naznačovala, že soud má jednat bez ní, pokud to bude v její prospěch (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 4. Soud zjistil tento skutkový stav: 5. Vzhledem k tomu, že žalovaná tvrzení žalobkyně nepopírala a pouze žádala o splátkový kalendář, měl soud tvrzení žalobkyně za nesporná. Tato nesporná tvrzení byla v souladu také s následujícími listinnými důkazy. 6. Z oznámení ČSSZ ze dne 17. 12. 2018 (č.l. 36) vyplývá, že žalovaná pobírala invalidní důchod ve výši 11 080 Kč (oznámení o výplatě důchodu ze dne 17. 12. 2018). 7. V rámci předsmluvních jednání prověřovala žalobkyně dne 10. 6. 2019 schopnost žalované řádně hradit úvěr a svá zjištění o poměrech žalovaného shrnula do hodnocení klienta (hodnocení klienta ze dne 10. 6. 2019 – č.l. 12), v němž při analýze bonity žalované počítala s celkovými příjmy 11 080 Kč a celkovými výdaji ve výši 9 566 Kč (životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 300 Kč, splátky u žalobkyně ve výši 4 856 Kč ostatní výdaje 0 Kč). Rozdíl příjmů a výdajů činil částku 1 514 Kč. V registru SOLUS nebyl zjištěn žádný záznam (výpis SOLUS – č.l. 34). Žalobkyně dále ani přes poskytnuté poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázala, jakým způsobem prověřila tvrzení žalované ohledně jejích výdajů, kdy soud má za nízké zejména výdaje žalované na bydlení (1 300 Kč). Takové náklady by žalovaná mohla vydat maximálně za náklady na služby spojené s užíváním bytu při bydlení popř. u osob blízkých. Ohledně způsobu zajištění bydlení však žalobkyně v doplňujících informacích pouze zjistila, že žalovaná nežije ve společné domácnosti s partnerem a že bydlení má zajištěné formou – byt státní/obecní, z čehož lze dovodit, že se nejedná o prosté ubytování u osob blízkých. Náklady na bydlení u státních/obecních bytů jsou nižší, nicméně částka 1 300 Kč je dle soudu mimo realitu a bylo na žalobkyni, aby tyto náklady žalované na bydlení řádně prověřila (výpis z bankovního účtu, popř. nájemní smlouva). Z úřední činnosti je soudu navíc známo, že kolonky životní minimum ve výši 3 410 Kč žalobkyně v obdobných hodnoceních v jiných věcech vyplňuje stejně. Žalobkyně tak u každého dlužníka počítá s tím, že jeho běžné měsíční výdaje na stravu, ošacení, hygienu činí 3 410 Kč měsíčně, což nemusí dle soudu odpovídat skutečné realitě běžného života. Ostatními konkrétními výdaji žalované se žalobkyně také vůbec nezabývala (strava, ošacení, hygiena). Jednoduchým porovnáním např. příjmu žalované ve výši 11 080 Kč a výdaji zjištěnými ze strany žalobkyně lze dospět k volným prostředkům ve výši 1 514 Kč, přičemž splátka úvěru činila 656 Kč. Za situace, kdy žalobkyně nezjišťovala další výdaje žalované nelze dovodit, zda si žalovaná mohla dovolit splátku sjednaného úvěru. Možné úspory na běžném či jiném účtu žalobkyně nezjišťovala. Při hodnocení úvěryschopnosti žalované měla žalobkyně rovněž vzít v úvahu vysoké splátky ve výši 4 856 Kč (skoro polovina důchodu žalované) při relativně nízkém měsíční příjmu žalované. 8. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala čistě formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované (alespoň náklady na bydlení, stravu) a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich mohla zjistit, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. 9. Žalobkyně s žalovanou (jejíž totožnost byla ověřena dle občanského průkazu - č.l. 65-66) uzavřela dne 10. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč s úrokem z úvěru ve výši 83,87 % ročně, který se žalovaná zavázal splatit 60 měsíčními splátkami ve výši 656 Kč (splátkový kalendář - č.l. 24) splatnými vždy k 11. dni v měsíci, počínaje měsícem dubnem července 2019 (návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru ze dne 10. 6. 2019 č.l. 25 - 28, včetně předsmluvního formuláře - č.l. 14-17). Celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni zaplatit, byla ve výši 39 360 Kč (oznámení o schválení úvěru - č.l. 23, včetně dodejky - č.l. 20). Dne 14. 6. 2019 byl úvěr ve výši 4 606 Kč poskytnut na běžný účet žalované, a úvěr ve výši 7 394 Kč na účet žalobkyně (doklad o vyplacení úvěru - č.l. 9). 10. Z vyjádření Mgr. Čápa (č.l. 29 – 33) soud nezjistil pro projednávanou věc žádné podstatné skutečnosti. 11. Žalovaná zaplatila první 3 splátky ve výši 656 Kč měsíčně, tj. celkem 1 968 Kč). Od 11. 10. 2019 se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splatných splátek, když neuhradila řádně (karta klienta ze dne 8. 9. 2020 - č.l. 22). K úhradě dlužných splátek byla žalovaná vyzvána, a to dne 11. 11. 2019 a dne 12. 12. 2019 (výzvy k zaplacení – č.l. 18 - 19). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 12. 2019 a vyzvala žalovaná k zaplacení dluhu v desetidenní lhůtě od odeslání oznámení. Dluh žalované činil na jistině částku 11 901,40 Kč, na smluvním úroku částku 1 853,18 Kč, na smluvní pokutě částku 498 Kč a na náhradě nákladů 400 Kč (oznámení o zesplatnění ze dne 15. 12. 2019 – č.l. 21). Žalobkyně žalované výzvy i oznámení o sesplatnění odeslala (čestné prohlášení ze dne 25.1.2019 – č.l. 60, kdy správnost obsahu této listiny nebyla namítána). 12. Dne 20. 1. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku 656 Kč, dne 27. 3. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 500 Kč, dne 21. 5. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 500 Kč. Po zesplatnění tak žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku ve výši 1 656 Kč (nesporné). Celkem tak žalovaná před podáním žaloby na předmětný úvěr uhradila částku ve výši 3 624 Kč. 13. Žalobkyně zaslala žalované dne 20. 8. 2020 předžalobní upomínku (předžalobní výzva ze dne 19. 8. 2020 - č.l. 7 včetně poštovního podacího archu - č.l. 8). 14. Ke dni podání žaloby požadovala žalobkyně úrok za poskytnutí úvěru z částky 11 901,40 Kč ode dne 17. 12. 2019 do zaplacení, a to v nominální roční sazbě 62,48 % ročně. Oproti smlouvě tak žalobkyně požadované úroky ve výši 83,87 % ročně snížila na 62,48 % ročně, tedy asi na hodnotu, kterou měla za souladnou se zákonem. Smluvní pokutu pak žalobkyně požadovala ve výši 498 Kč a dále 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 13 754,58 Kč za každý den prodlení žalované s úhradou, a to počínaje dnem 17. 12. 2019 do zaplacení - 3 370,85 Kč - bod 6.5 smlouvy o úvěru. Rovněž požadovala žalobkyně náklady na vymáhání ve výši 400 Kč. 15. Po podání žaloby dne 10.9.2020 uhradila žalovaná žalobkyni částku 656 Kč (nesporné). 16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu co do částky 656 zpět (§ 96 odst. 1 o.s.ř.), rozhodl soud výrokem I. o zastavení řízení (§ 96 odst. 2 o.s.ř.). Souhlasu žalované nebylo třeba, neboť ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 4 o.s.ř.). 17. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům: 18. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spot