14 C 101/2021-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 21.878 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 9. 4. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 2. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 0,08 Kč a v rozsahu úroku 6.188,40 Kč, proto soud řízení dle § 96 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. 3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20.12.2019 mezi společností [právnická osoba], [] [] [], [] [] [], [], [] [], [], jako původním věřitelem a postupitelem a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa žalobkyně], IČ [číslo], jako postupníkem a novým věřitelem. 5. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 9. 4. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 15.000 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 9. 9. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle Smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách [webová adresa] zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal 15.000 Kč. Z této částky mu v době postoupení pohledávky zbývalo splatit ještě 14 939,52 Kč. Na žalobce byla postoupena částka 21 877,92 Kč, která se kromě nesplacené jistiny úvěru dále skládala ze smluvních úroků ve výši 6 188,40 Kč a z náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč. Úroky byly žalovanému účtovány podle čl. II. a článku IV. smlouvy o revolvingovém úvěru, kde si žalovaný a původní věřitel ujednali, že se úvěr bude úročit sazbou 10,50 % měsíčně. Náhrady účelně vynaložených nákladů byly žalovanému účtovány podle čl. VI. smlouvy o revolvingovém úvěru, za každou splátku, ohledně které se žalovaný dostal do prodlení (splátky splatné 09.06.2020, 09.07.2020 a 09.08.2020). Konkrétně byly úročeny sazbou 10,50 % následující částky: 09.04.2020 12.05.2020 částka 15 000 Kč, 13.05.2020 09.09.2020 částka 14 939,52 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut 09.04.2020 převodem na jeho bankovní účet pod variabilním symbolem [číslo]. Splácení úvěru bylo upraveno v čl. V. Smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle tohoto ujednání měl žalovaný splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 11 % ze součtu nesplacené jistiny úvěru a úroků, nejméně však ve výši 1 000 Kč, a to vždy k tomu dni v měsíci, ke kterému mu byly finanční prostředky zaslány (tedy 9. den v měsíci). První splátku měl žalovaný uhradit do 09.05.2020 (čl. V. Smlouvy o revolvingovém úvěru). 6. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo dle názoru žalobkyně k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Ještě před jednáním zcela obecně doplnila žalobkyně tvrzení ohledně úvěruschopnosti a k tomu uvedla, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, lustroval doklad totožnosti předložený dlužníkem v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. 7. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného [bankovní účet]. 8. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Upomínka byla právním zástupcem žalobce odeslána dne 27. 10. 2020. 9. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to úvěrová smlouva ze dne 9.4.2020, obchodní podmínky [právnická osoba] [] [], standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení platby na bankovní účet žalovaného, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27.10.2020, předžalobní výzva ze dne 27.10.2020, platební informace k datu od 9.5.2020 až do 9.9.2020, plná moc ze dne 1.7.2020, smlouva o postoupení pohledávek z 27. 1. 2020. 10. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). 11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 14. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26.