108 C 82/2022-50 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 337,43 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 9 404,60 Kč. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 11. 2019 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 337,43 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, dlužných nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 785,15 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 518,88 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 14 685,76 Kč, inkasního poplatku ve výši 5 394,78 Kč, smluvního úroku ve výši 3 864,91 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 125,70 Kč (za období od 23. 1. 2021 do 29. 11. 2021), nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 404,60 Kč (vypočtené za období od 23. 1. 2021 do 28. 11. 2021). Na své závazky žalovaný uhradil částku 9 350 Kč, kterou žalobkyně započetla ve výši 4 662,57 Kč na jistinu a ve výši 4 687,43 Kč na smluvené příslušenství. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovaným, v daném případě pracovní smlouvou a výplatními páskami. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. 2. Žalovaný namítal, že právní předchůdkyně žalobkyně s řádnou péčí neověřovala jeho platební schopnost. Již v době uzavření tvrzené smlouvy bylo možno z výpisu exekucí zjistit, že žalovaný není osobou, které by bylo možno úvěr poskytnout. Z databáze Městského soudu v Brně vyplývá, že na žalovaného bylo nařízeno několik exekucí. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze s informací poskytnutých žalovaným a blíže nezkoumala další okolnosti, nedostatečně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyni žalobkyně pak muselo být známo, že žalovaný krátce před sjednáním předmětné smlouvy uzavřel další úvěrové smlouvy. Žalovaný rovněž namítal, že sjednané poplatky, úroky i smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy. 3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 22. 11. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč (viz smlouva o úvěru [číslo] ze dne 22. 11. 2019). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr bude splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 14 měsíčních splátkách, když nejpozději měla být poskytnutá částka vrácena 22. 1. 2021. Sjednaný kapitalizovaný úrok byl ve výši 3 370 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatek za náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 352 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 300 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 65 072 Kč. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru vyplynulo, že úvěr měl být úročen roční úrokovou sazbou 15 %. Z žádosti o úvěr ze dne 22. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán s příjmem 31 251 Kč měsíčně, a to od 4. 2. 2015. Osobní výdaje potvrdil ve výši 4 410 Kč měsíčně (1 000 Kč na bydlení a energie a 3 410 Kč na dopravu a jídlo). Dále uvedl, že je svobodný a nemá vyživovací povinnost, bydlí v bytě u rodičů. K těmto tvrzením doložil pracovní smlouvu, její dodatek a 3 výplatní lístky. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného. 4. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. 5. Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vedeného pod sp. Zn. EPR 84622/2022 vyplynulo, že žalobkyně v dalším řízení požaduje po žalovaném úhradu dlužné částky vyplývající ze smlouvy po úvěru uzavřené se společností [právnická osoba] dne 15. 11. 2019. Tento úvěr pak žalovaný dle tvrzení žalobkyně řádně nehradil. Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkaz sp. zn. EPR 135931/2022 soud zjistil, že v tomto řízení se žalobkyně domáhá úhrady částky 15 913,97 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 4. 9. 2019 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], když i zde ve skutkových tvrzeních žalobkyně uvádí, že žalovaný nehradil sjednaný úvěr řádně a včas. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 35 000 Kč, když žalovaný ve smlouvě potvrdil, že tuto částku převzal v hotovosti při podpisu smluv. Žalovaný namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by tuto částku převzal, když sporná úvěrová smlouva nebyla soudu předložena v konvertovaném formátu. Soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Smlouvu žalobkyně zaslal soudu prostřednictvím datové schránky, tudíž soud na ni pohlíží z hlediska ust. § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a automatické konverzi dokumentů, jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Navíc žalovaný nezpochybnil to, že by smlouvu podepsal, tedy, že by neobsahoval jeho vlastní podpis. Soud tedy vychází z toho, že smlouva byla žalovaným podepsána. Pokud tedy žalovaný podepsal prohlášení, kterým potvrzuje převzetí finanční částky v hotovosti, soud vychází z toho, že písemně potvrdil, že mu částka 35 000 Kč byla předána. 8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitel