Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 5. 1. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 240 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , s žalovaným uzavřel dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a smluvní úroky ve výši 40 % měsíčně z jistiny předchůdci žalobkyně vrátit. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou, smlouva o úvěru trvala do doby úplného splacení jistiny žalovaným, který se smlouvou zavázal splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 12. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru byl žalovaný oprávněn splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou úvěru, do postoupení pohledávky žalobkyni neuhradil na dluh nic. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, , která dále pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2025 postoupila žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně učinila předmětem žaloby nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč, smluvní pokutu v souhrnné výši 2 500 kč a úroky za první měsíc trvání smlouvy ve výši 4 000 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, , tomuto závazku předchůdce žalobkyně odpovídala smluvní povinnost žalovaného vrátit poskytnutý úvěr včetně 40% úroků měsíčně z jistiny. Žalovaný se dále zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Dopisem ze dne 12. 2. 2024 byl úvěr předchůdcem žalobkyně zesplatněn.5. Předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ověřil totožnost žalovaného fotokopií jeho občanského průkazu a zkoumal jeho úvěruschopnost. Dotazoval se ho na rodinné a majetkové poměry, kdy mu žalovaný sdělil, že je svobodný, dosáhl základního vzdělání, žije s rodiči, pracuje jako prodavač v , právnická osoba, a jeho měsíční příjem činí 22 455 Kč. Jako výši svých měsíčních nákladů uvedl částku 4 860 Kč. Předchůdce žalobkyně měl dále k dispozici výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíc září 2023, ze kterého bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu činil 0,89 Kč a konečný zůstatek činil 3,77 Kč. Z tohoto výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že žalovaný čerpal další spotřebitelský úvěr dne 11. 9. 2023 ve výši 4 460 Kč od společnosti , právnická osoba, , dále splácí úvěr u společnosti , právnická osoba, . ve výši 1 200 Kč měsíčně a téměř denně sází u společnosti , Anonymizováno, nebo , Anonymizováno, . Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc srpen 2023 byly zjištěny obdobné skutečnosti s tím rozdílem, že počáteční zůstatek na účtu činil – 17,91 Kč a konečný zůstatek činil 0,89 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaného za červenec 2023 počáteční zůstatek na účtu činil 289,83 Kč a konečný zůstatek činil -17,91 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 ve spojení se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, , která dále pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2025 postoupila žalobkyni jako novému věřiteli. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 20. 7. 2025.7. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.13. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).14. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).15. Z žalobkyní předložených listin bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně rezignoval na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně sice zjišťoval příjmy i výdaje žalovaného, kdy měl k dispozici výpisy z účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíce červenec až září 2023, nicméně skutečnosti z nich získané nebyly předchůdcem žalobkyně nijak vyhodnoceny, protože kdyby jim věnoval alespoň minimální pozornost, úvěr by žalovanému nikdy neposkytl. Jednak žalovaný uvedl zcela nereálný údaj o svých měsíčních výdajích, ze kterého předchůdce žalobkyně vycházel a jednak předchůdce žalobkyně nijak nezohlednil, že žalovanému na jeho účtu nezůstává prakticky vůbec nic, žádná suma, ze které by mohl uhradit splátku úvěru, nadto je zřejmé, že je žalovaný zadlužen u společnosti , právnická osoba, a u společnosti , právnická osoba, . Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak nevyhodnotil skutečnosti vyplývající z účtů žalovaného za měsíce červenec 2023 až září 2023, soudu není zřejmé, na základě čeho předchůdce žalobkyně učinil závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, když mu na účtu pravidelně vůbec nic nezůstává, nota bene zůstatek je i v záporných hodnotách.16. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.17. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. , hodnota, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).18. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 10 000 Kč nebyla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalovaného vrácena. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat.19. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 10 000 Kč dovodil, že je odpovídající možnostem žalovaného uhradit dosud nevrácenou jistinu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.20. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení, smluvní pokuty a úroků (II. výrok).21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Procesní úspěch a neúspěch obou účastníků řízení je v této věci víceméně stejný, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok (III. výrok).