13 CO 346/2021-62 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 118 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení„ nejpozději“ do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 116 672 Kč, 9% úroku z prodlení z částky 44 670 Kč od [datum] do zaplacení a 76,22% úroku z částky 136 571,72 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 987 Kč (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení uvedených částek s tím, že odpovídají nesplacené části úvěru, jeho příslušenství a smluvní pokutě podle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum]. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se zavázala smlouvou uzavřenou dne [datum] poskytnout žalovanému úvěr ve výši 146 000 Kč, který mu uvedeného dne rovněž vyplatila. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 18 měsíčních splátkách po 13 842 Kč, splatných vždy do 21. dne v měsíci. Celkem tak měl žalobkyni zaplatit částku 249 156 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN), odpovídající tzv. efektivní úrokové sazbě, činila 109,37%. Výše úroku, odpovídající tzv. nominální úrokové sazbě, činila 76,22% ročně. Žalovaný zaplatil žalobkyni dvě splátky, tj. celkem 27 684 Kč, pak už neuhradil ničeho, pročež došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni [datum] podle oznámení žalobkyně z téhož dne. Nejvyšší sazby úroků z úvěrů poskytovaných v prosinci roku 2017 bankami domácnostem činily 24,19% ročně, a to konkrétně v případě úvěrů z kreditních karet. 4. Uvedená zjištění soud prvního stupně právně posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Sjednané úroky převyšovaly nejvyšší bankovní úrokové sazby v době uzavření smlouvy více než trojnásobně. Podle soudu prvního stupně tudíž již přesáhly hranici, za kterou je ustálenou judikaturou hodnocena výše úroků jako nemravná; k tomu soud prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014. Ujednání o výši úroků podle názoru soudu prvního stupně nelze oddělit od smlouvy, neboť se jedná o její podstatnou náležitost. Nemravně vysoký úrok tudíž činí nemravnou, a proto podle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatnou, smlouvu o úvěru jako celek. Ohledně tohoto závěru se soud prvního stupně plně ztotožnil s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 22 Co 197/2019 (ke skutkové a právní srovnatelnosti odvolacím soudem posuzované věci nicméně neuvedl ničeho – poznámka odvolacího soudu). 5. Žalobkyni tudíž podle soudu prvního stupně vznikl v souladu s ust. § 2993 o. z. jen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu poskytnutého úvěru a žalovaným zaplacených dvou splátek, započítávaných jen na jistinu úvěru, tj. na zaplacení částky 118 316 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. V rozsahu tuto částku převyšujícím je podle soudu prvního stupně zažalovaný nárok s ohledem na neplatnost smlouvy nedůvodný. 6. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě jen v rozsahu uvedeném ve výroku I jeho rozsudku, ve zbytku žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je přibližně stejný. 7. Žalobkyně podala proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně včasné a přípustné odvolání, k vymezení jehož rozsahu byla vedena přepočtením zažalovaného nároku na snížený úrok ve výši 20%, a nikoliv nadále 76,22% ročně, jak byl sjednán ve smlouvě. Proto napadla dotčený výrok jen co do částky 6 564,38 Kč, odpovídající přirostlému úroku (ve výši 20%) k jistině ke dni zesplatnění úvěru, s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, co do úroku ve výši 20% ročně z částky 136 571,72 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 298 987 Kč, co do částky 18 255,72 Kč, odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 136 571,72 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 118 316 Kč, rovněž s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, dále co do částek smluvních pokut (998 Kč) a smlouvou stanovených nákladů vzniklých z důvodu prodlení žalovaného (400 Kč), obojí rovněž s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a konečně v rozsahu smluvní pokuty ve výši 72 002 Kč. Dále žalobkyně odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně výslovně i v nákladovém výroku. V odvolání zpochybnila správnost soudem prvního stupně provedeného právního posouzení věci. 8. K věci samé žalobkyně namítla, že jakkoliv je požadovaný nárok nadále vymezen v rozsahu odpovídajícím úroku ve výši 20% ročně, i úrok ve výši 76,22% ročně byl podle ní sjednán v zákonných limitech, a proto nebylo důvodu jej hodnotit jako nemravný. K tomu zdůraznila, že patří mezi nebankovní poskytovatele úvěrů, u nichž je zcela běžné a spravedlivé, aby byl úrok s ohledem na vyšší rizikovost jeho poskytnutí o něco vyšší než u banky. V dané věci sjednaný úrok nepřesáhl judikatorně dovozenou mezní sazbu trojnásobku až čtyřnásobku bankovního úroku, neboť činí právě 3,15 násobek soudem prvního stupně správně zjištěné nejvyšší dobové sazby bankovních úroků z úvěrů. Žalobkyně výši úroku žalovanému nijak nezastírala, žalovaný smlouvu uzavřel jistě svobodně a po pečlivém zvážení všech důsledků z ní plynoucích. Závěr soudu prvního stupně o nemravně, a tudíž neplatně sjednané výši úroků je proto podle žalobkyně v příkrém rozporu se základními občanskoprávními zásadami pacta sunt servanda a in favorem negotii, které rozhodně nejsou podřízeny principu ochrany spotřebitele. Žalovaný se podle své vůle rozhodl uzavřít s žalobkyní smlouvu za podmínek v ní uvedených, s nimiž byl zřetelně srozuměn. Nic mu nebránilo smlouvu neuzavřít a o poskytnutí peněžních prostředků požádat jinou osobu. Ujednání o výši úroků nemůže být nepřiměřeným ani z pohledu § 1813 o. z., neboť jde právě o cenu plnění, údaj o níž byl žalovanému poskytnut jasným a srozumitelným způsobem. 9. Bez ohledu na shora uvedené je žalobkyně toho názoru, že i pokud by bylo možné a současně důvodné dospět k závěru o nepřiměřenosti výše úrokové sazby (což není), jednalo by se jen o nezákonné množstevní určení ve smyslu § 577 o. z., pročež by bylo na místě moderovat výši sjednaného úroku na výši v místě a čase obvyklou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, se zohledněním výše a doby úvěru a i s přihlédnutím k jeho nezajištění. Nezákonné určení množstevního rozsahu totiž samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje; k tomu žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, Za takové situace bylo na žalovaném, aby se dovolal tzv. neúměrného zkrácení ve smyslu § 1793 o. z., což neučinil (zde žalovaná očividně nepřizpůsobila text odvolání obraně žalovaného, který se právě neúměrně vysokého úroku od počátku výslovně dovolával – poznámka odvolacího soudu). Z dikce posledně citovaného zákonného ustanovení je podle žalobkyně evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí právního jednání stiženého vadou nepoměru plnění jedné smluvní strany k plnění druhé smluvní strany, které je však přesto platné. 10. Ani případný závěr o neplatnosti ujednání o úrocích nicméně podle žalobkyně nedával soudu prvního stupně možnost nepřiznat žalobkyni žádné úroky, nota bene dovodit jen proto na nemravnost celé smlouvy. Platí-li podle § 1802 o. z., že při neujednání výše úroků platí dlužník úroky obvyklé, musí to podle žalobkyně platit i při závěru o neplatném sjednání jejich výše. Úvaha soudu prvního stupně o neoddělitelnosti ujednání o úrocích je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, v němž byl přijat a odůvodněn právě opačný závěr. I proto nemůže mít otázka výše úroků vliv na platnost celé smlouvy. 11. Při jejím posouzení soud prvního stupně vyšel podle žalobkyně z velmi zjednodušené úvahy, že právní jednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Taková úvaha však dle názoru žalobkyně za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nemůže obstát. Soud prvního stupně přehlédl, že úsudek o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je až nejzazší možností, kdy nepostačí běžný rozpor s dobrými mravy, ale je nutné dojít k závěru, že právní jednání se ve smyslu § 588 o. z. příčí dobrým mravům„ zjevně“. Žalobkyně je přesvědčena, že ujednání o výši úroků v úvěrové smlouvě již obecně k takovému posouzení dojít neumožňuje, zná-li občanský zákoník zejm. institut neúměrného zkrácení, který řeší tuto otázku způsobem šetřícím základní soukromoprávní zásady. 12. Konečně žalobkyně namítla, že jí soud prvního stupně měl podle § 3002 o. z. přiznat obvyklé úroky i z jím přisouzeného bezdůvodného obohacení a že jí měl z tohoto titulu při