39 Co 79/2024 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 89 518 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 89 518 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 54 610,60 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 97 199,90 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 4. 2023 dosáhne částky 239 644 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 900 Kč od 1. 4. 2023 do 9. 10. 2023 a z částky 54 610 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok II.). Vyslovil současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalovaném žalobou ze dne 8. 9. 2023 domáhala zaplacení částky 139 518 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 10. 11. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 99 000 Kč, k jehož vyplacení došlo téhož dne. Úvěr se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 79,04 % ročně splácet ve 24měsíčních splátkách po 9 482 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce počínaje prosincem 2022. Žalovaný uhradil toliko celkovou částku 9 482 Kč. V důsledku prodlení jí vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč a právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Ke dni 30. 3. 2023 došlo k zesplatnění úvěru, když celá dosud nesplacená jistina s příslušenstvím činila 116 019,43 Kč. Ke dni podání žaloby byl žalovaný v prodlení s úhradou následujících částek: 116 019,43 Kč (jistina úvěru), 998 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.1.), 400 Kč (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), 18 331,16 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5.), 3 483 Kč (úhrada na pojištění) a úrok za poskytnutí úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivním.4. Na základě provedeného dokazování (bod 4. – 21. odůvodnění) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným proběhlo jednání, jehož výsledkem bylo sepsání listiny označené jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, “, přičemž byla oběma stranami podepsána dne 10. 11. 2022. Na základě této listiny poskytla žalobkyně žalovanému částku 99 000 Kč s tím, že takto poskytnuté peněžní prostředky měl vrátit a zaplatit úroky. Žalovaný však žalobkyni uhradil pouze částku 9 482 Kč.5. Jelikož v řízení bylo vyvráceno, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost ověřit schopnost žalovaného úvěr splácet, když se při posuzování zaměřila toliko na zkoumání jeho příjmů, nikoli na zkoumání například jeho nákladů na bydlení apod., uzavřel soud prvního stupně, že smlouva o úvěru je neplatná.6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž aplikoval obecnou úpravu občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 o. z.), jakož i speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění.7. Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 99 000 Kč, kterou se dle smlouvy zavázal splácet v pravidelných 24měsíčních splátkách ve výši 9 482 Kč. Zdůraznil, že žalovaný tak měl po zapůjčení částky 99 000 Kč uhradit částku 199 704 Kč, tedy částku dvakrát vyšší. , adresa, 000 Kč byla dle listiny označené jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, “ měla být splácena s úrokovou sazbou ve výši 79,04 % ročně, přičemž však v listopadu 2022 činila pro daný typ úvěru průměrná výše úrokové sazby 10,12 % ročně.8. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně s podrobnou citací především na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když konstatoval, že je nepochybné, že úroky dohodnuté při poskytování finančních prostředků představují odměnu za užívání půjčené jistiny, přičemž jejich výše není zákonem přímo omezena. Nelze však vycházet z toho, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Jak bylo uvedeno, v daném případě dohodnutá výše úroků téměř čtyřnásobně převyšovala obvyklou úrokovou míru poskytovanou bankami a nebankovními institucemi, která v době sjednávání listiny nazvané jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, “ činila 10 % ročně.9. S ohledem na uvedené soud prvního stupně takto nepřiměřeně vysoké sjednané úroky shledal za neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020 a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Podotkl, že dle tvrzení měli účastníci uzavřít smlouvu o úvěru (ust. § 2395 o. z.), přičemž sjednání zaplacení úroků z úvěru je podstatnou náležitostí tohoto typu smlouvy, a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit. Z tohoto důvodu dovodil neplatným i zbytek smluvních ujednání (tj. celou listinu označenou jako „smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 10. 11. 2022 včetně příloh a souvisejících listin). V této souvislosti se zcela ztotožnil se závěry vyjádřenými Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, tj. s tím, že s ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně by tato s žalovaným „smlouvu o úvěru“ neuzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou.10. Nadto soud prvního stupně uvedl, že i pokud by shledal zbytek „smlouvy o úvěru“ za platný (vyjma sjednaných úroků ve výši 79,04 % ročně), bylo by přesto nezbytné tuto smlouvu vyhodnotit jako neplatnou. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že dostatečným způsobem posoudila schopnost spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet ve smyslu ust. § 84 zákona o spotřebitelském úvěru. K doložení podkladů na doplnění úvěruschopnosti však soud prvního stupně žalobkyni dále nevyzýval, neboť celé smluvní ujednání vyhodnotil z jiných důvodů (tj. pro rozpor s dobrými mravy) za absolutně neplatné (ust. § 580 o. z. ve pojení s ust. §§ 576 a 577 o. z.).11. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly na bankovní účet dne 10. 11. 2022 připsány peněžní prostředky ve výši 99 000 Kč, dovodil soud prvního stupně při absolutní neplatnosti smlouvy, že se jedná na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (ust. § 2991 a násl. o. z.). Za situace, že současně bylo prokázáno, že žalovaný za dobu trvání tohoto zdánlivého smluvního vztahu uhradil celkem částku 9 482 Kč, uložil mu soud prvního stupně vrátit žalobkyni zbývající částku 89 518 Kč. Jelikož žalobkyně neprokázala, že byla žalovanému zasílána výzva k úhradě, když nebyly doloženy doručenky ani potvrzení o odeslání, dospěl soud prvního stupně k závěru, že poprvé se žalovaný dostal do prodlení dnem následujícím po dni, kdy mu byla doručena žaloba a výzva k vyjádření. Dnem následujícím po tomto dni se tak žalovaný dostal do prodlení (ust. § 1968 o. z.) a žalobkyni tak byl přiznán úrok z prodlení (ust. § 1970 o. z.) ve výši stanovené dle zvláštního právního předpisu (ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud prvního stupně žalobu zamítl.12. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl za situace, kdy úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly (ust. § 142 o. s. ř.).13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. a III. K otázce posuzování mravnosti úrokové sazby předně odkázala na judikaturu Krajského soudu v Praze, ze které se podává, že nelze úrok zamítnout a nepřiznat žádný. Pokud soud dospěje k závěru, že je úrok nemravný, měl by ho moderovat a přiznat úrok obvyklý. Uvedené je patrné například z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 26 Co 41/2021. S podrobnou citací pak odkázala i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 64 Co 104/2020, rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 16 C 72/2020 a konečně i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Z posledně zmiňovaného rozhodnutí, které se vyjádřilo k standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru vyplynulo, že: „Neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ust. § 658 odst. 1 o. z., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Podotkla v této souvislosti, že v konkrétní věci byl úvěr vyplacen dne 10. 11. 2022. Dovozovala s odkazem na zmíněné rozhodnutí, že mělo být přihlédnuto k nejvyšším úro