23 Co 141/2026-118 – Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 8. 4. 2026 soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 39 306 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 16.7.2025 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 39 306 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy (bolestné) za pracovní úraz ze dne 22. 6. 2023 spočívající v akutní stresové reakci. Ta byla vyvolána jednáním s nadřízeným, , jméno FO, , vedoucím vozovny , adresa, , při projednání dalšího pracovního režimu žalobkyně a nařízením čerpání dovolené v době od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023, které podle žalobkyně fakticky ohrožovalo již dříve schválenou a zaplacenou dovolenou v době od 7. 8. 2023 do 18. 8. 2023.3. Žalovaná namítala, že se o pracovní úraz nejednalo, jelikož nedošlo k žádnému nestandardnímu či násilnému působení zevních vlivů vybočujících z běžných pracovních podmínek, nýbrž pouze k běžné pracovní situaci, kdy bylo rozhodováno o čerpání dovolené. Zdůraznila též, že postup nadřízeného byl v souladu se zákoníkem práce, že žalobkyně nesdělila relevantní důvody svého nesouhlasu a že k řešení situace došlo bezprostředně následující den.4. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obranných tvrzení žalované soud prvního stupně uvedl, jaké skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné, a jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů, zejména z listinných důkazů, záznamu telefonního hovoru žalobkyně s , jméno FO, , výslechu svědků a účastnické výpovědi žalobkyně. Soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu věci, který v bodu 33 odůvodnění rozsudku shrnul takto: Žalobkyně se dne 22. 6. 2023 v dopoledních hodinách dostavila do kanceláře svého nadřízeného , jméno FO, , vedoucího vozovny , adresa, , aby s ním projednala svůj nástup do práce, resp. aby mu sdělila, že do práce v současnosti nastoupit nemůže, neboť je nezbytné, aby ještě předtím, konkrétně ve dnech 13. 7. 2023 a 18. 7. 2023, absolvovala další pracovnělékařské prohlídky. Celému jednání byla přítomna tehdejší ekonomka , jméno FO, . Bylo nutné vyřešit, jak bude administrativně vyřešena absence žalobkyně do té doby. , jméno FO, věc po celou dobu řešil klidně a konstruktivně, a to s výsledkem, že v prvních dnech bude žalobkyně na překážkách na straně zaměstnavatele a v období od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023 žalobkyni nařídil dovolenou. Žalobkyně chtěla být po celou dobu na překážkách na straně zaměstnavatele. Žalobkyni se nařízení dovolené v tomto termínu nelíbilo, neboť měla v období od 7. 8. 2023 do 18. 8. 2023 již schválenou a zaplacenou zahraniční dovolenou a pakliže by musela čerpat dovolenou již v období od 11. 7. 2023 do 28. 7. 2023, tak už by jí dovolená na srpnový termín nevystačila a musela by ji zrušit. Sám, Anonymizováno, , jméno FO, žalobkyni srpnovou dovolenou nezrušil. Tento konkrétní důvod (tj. že má zaplacenou zahraniční dovolenou v srpnu) však svému nadřízenému nesdělila, pouze zvýšeným hlasem autoritativně prohlásila, že se jí to nelíbí a věc si vyřeší jinak a posléze se zvedla a odešla. , jméno FO, žalobkyni následně telefonoval, kdy jí opět klidným hlasem a konstruktivně nabídl dvě varianty řešení, žalobkyně však na svého nadřízeného zvyšovala hlas, prosazovala své vlastní řešení situace a prohlásila, že věc předá svému právníkovi. , jméno FO, , kamarád žalobkyně, odvezl žalobkyni po ukončení hovoru do , právnická osoba, , kde je posílali z oddělení na oddělení, nikde nic nezjistili, až na psychiatrii žalobkyni předepsali , lék, pro SOS případy (pravidelná psychiatrická medikace však nebyla indikována). , jméno FO, poté nastoupil na dovolenou, proto byla následujícího dne, tj. 23. 6. 2023, věc telefonicky řešena s jeho zástupcem , jméno FO, , který žalobkyni přislíbil, že věc bude uvedena do stavu, který žalobkyni zcela vyhovoval, a to hned dne 26. 6. 2023, což se také fakticky stalo.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 217 odst. 1, 3 a 4, § 269 odst. 1 a § 271k odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a dále podle procesních pravidel o povinnosti tvrzení a důkazní podle § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně vyšel z definice pracovního úrazu jako poškození zdraví způsobeného krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů a zdůraznil, že musí jít o událost vybočující z běžných pracovních podmínek. Poukázal na to, že pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu z pracovního úrazu musí být současně splněna existence pracovního úrazu, vznik újmy a příčinná souvislost. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 967/2022, 21 Cdo 2130/2025 a 21 Cdo 3408/2022), podle níž u psychického poškození zdraví může jít o pracovní úraz jen tehdy, jestliže jde o mimořádně intenzivní stresující zážitek vyvolaný událostí, která extrémně vybočuje z běžných každodenních podmínek výkonu práce. Shledal, že takovou situací ale nebylo projednání dovolené, při němž nadřízený jednal klidně, a v rámci běžné provozní komunikace a v souladu s § 217 zákoníku práce, neboť bylo zaměstnavatelem určeno s ohledem na provozní podmínky, žalobkyně nebyla v době jejího určení dočasně práce neschopna, překážky v práci byly na straně zaměstnavatele a čerpání dovolené bylo oznámeno více než 14 dnů předem. Poukázal na to, že to byla naopak žalobkyně, kdo na svého nadřízeného zvyšovala hlas a následně se zvedla ze židle a odešla s tím, že si věc vyřeší jinak. Poznamenal, že žalobkyni nic nebránilo sdělit žalované své oprávněné zájmy a skutečný důvod nesouhlasu s nařízenou dovolenou. Soud neshledal protiprávní jednání ani exces z běžných pracovních poměrů a uzavřel, že samotná subjektivní reakce žalobkyně na běžnou pracovní situaci nemůže být považována za pracovní úraz. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4 950 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, tedy ve výši 450 Kč za každý z jedenácti úkonů.7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že učinil nesprávná skutková zjištění, vadně hodnotil provedené důkazy a provedl neúplné dokazování, když neprovedl navržený znalecký posudek. Rovněž neposoudil věc správně po právní stránce. Podle žalobkyně soud prvního stupně především nesprávně uzavřel, že se nejednalo o pracovní úraz, ačkoliv z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že dne 22. 6. 2023 utrpěla akutní stresovou reakci a akutní stresový syndrom v přímé souvislosti s jednáním nadřízeného. Namítala, že soud prvního stupně hodnotil důkazy selektivně a nekriticky přebral zejména výpovědi svědků navržených žalovanou (např. svědkyně , jméno FO, , jejíž přítomnost u jednání zpochybňuje), zatímco důkazy svědčící v její prospěch bagatelizoval. Současně namítala, že soud prvního stupně nedostatečně přihlédl k lékařským zprávám prokazujícím její zdravotní stav, když podle nich utrpěla akutní stresový syndrom provázený závažnými projevy (ztráta vnímání, bušení srdce, silná bolest hlavy, kolapsový stav), v jehož důsledku musela být dne 22. 6. 2023 ošetřena na pohotovosti a následně na psychiatrii, kde jí byla indikována medikace, přičemž soud tyto skutečnosti zlehčil poukazem na výpověď laického svědka. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně zatížil řízení zásadní vadou, když zamítl její návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, ačkoliv šlo o odbornou otázku, kterou nebylo možné bez znalce objektivně posoudit, zejména pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním dne 22. 6. 2023 a vznikem akutní stresové reakce. Podle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně nahradil odborné posouzení vlastním úsudkem a učinil závěry o zdravotním stavu i příčinné souvislosti bez potřebné odborné erudice. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že jednání nadřízeného bylo standardní a v souladu se zákoníkem práce, neboť měla za to, že navrhované varianty řešení situace byly v rozporu s pracovněprávními předpisy, zejména s § 103 odst. 1 písm. d) a e), § 208 a § 218 odst. 6 zákoníku práce, přičemž jediným zákonným postupem bylo ponechání na překážkách na straně zaměstnavatele. Zdůraznila, že autoritativní prosazení nezákonného postupu nadřízeným bylo bezprostřední příčinou jejího rozrušení a vzniku pracovního úrazu, a že soud prvního stupně tento aspekt pominul. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k provedení znaleckého dokazování.8. Žalovaná se