Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 795 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 10 765 Kč od , datum, do zaplacení a z částky 20 030 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I) a rovněž náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok II). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 615,10, Kč k rukám jeho advokáta (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, ve které žalobce tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, na základě které pro žalovanou v listopadu 2024 provedl pomocné práce v rozsahu 53 hodin a v prosinci 2024 v rozsahu 47 hodin. Za tyto práce vystavil žalované fakturu č. , hodnota, na částku 22 765 Kč a fakturu č. , hodnota, na částku 20 030 Kč, přičemž žalovaná na první fakturu částečně plnila v rozsahu částky 12 000 Kč, čímž jí uznala; zbývající částka 10 765 Kč nebyla zaplacena, stejně jako částka 20 030 Kč ze druhé žalobcem vystavené faktury. Smlouva mezi účastníky, kteří jsou českými právními subjekty, byla uzavřena podle českého práva, smluvní vztah žalované s německou společností na uzavřenou smlouvu dopad nemá.3. Žalovaná existenci smluvního vztahu ani výkon prací žalobcem nezpochybňovala, až v průběhu řízení vůči žalobcově pohledávce započetla vlastní pohledávky vzniklé jednak v důsledku zahraničním partnerem sražené odměny za práci ve výši 15 % z důvodu žalobcem nepředloženého potvrzení o osvobození od stavební srážkové daně a dále z titulu náhrady škody představované náklady na žalobcem nevyužité (a žalovanou zaplacené). Žalovaná vůči žalobci uplatnila kompenzační námitku v celkové výši 1 748 EUR, a to do výše žalobcem uplatněného nároku. Namítala zejména, že žalobce nesplňoval podmínky pro výkon stavebních prací v , adresa, bez uplatnění zákonné srážky ve výši 15 %, neboť nepředložil potvrzení označované jako „Freistellungsbescheinigung“. V důsledku toho německý koncový odběratel žalované z částek mu fakturovaných žalovanou odečetl 15 %, čímž žalované vznikla pohledávka vůči žalobci. Žalovaná tvrdila, že žalobce za období spolupráce odpracoval celkem 451,25 hodin, když z částky fakturované koncovému zákazníkovi byla provedena srážka odpovídající částce 1 692 EUR, což odpovídá částce 41 726 Kč. Dále namítala, že žalobce s ní předčasně ukončil spolupráci a navzdory oznámení, že na místě zakázky setrvá až do , datum, , ukončil práce již dne , datum, , ačkoli pro něj měla žalovaná zajištěné a uhrazené ubytování. Z toho dovozovala vznik škody představované náklady na nevyužité ubytování ve výši 56 EUR, po přepočtu 1 380 Kč, které rovněž započetla proti uplatněné pohledávce.4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jakožto společnosti zapsané v českém obchodním rejstříku spolu dne , datum, uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobce zavázal provádět pro žalovanou práce v , adresa, a v , adresa, za sjednanou odměnu 17 EUR za hodinu. Ve smlouvě byly upraveny podmínky vykazování práce, fakturace, splatnosti faktur i úhrady ubytování žalovanou. Žalobce za provedené práce vystavil celkem osm faktur, přičemž všech sedm předcházejících faktur bylo žalovanou zaplaceno, přičemž z faktury č. , hodnota, nebyla zaplacena částka 10 765 Kč a faktura č. , hodnota, ve výši 20 030 Kč nebyla zaplacena vůbec. Soud prvního stupně měl rovněž za prokázané, že žalobce práce pro žalovanou vykonával a jejich rozsah byl potvrzen předloženými výkazy práce, přičemž výkon prací ukončil dne , datum, . Naopak nevzal za prokázané, že by smlouva ukládala žalobci povinnost předložit potvrzení o osvobození od stavební srážkové daně, ani že by žalované vznikla škoda spočívající v úhradě konkrétního ubytování právě pro žalobce. Z předložené listiny o ubytování totiž pouze vyplývala úhrada pobytu dvou osob, nikoli skutečnost, že šlo konkrétně o ubytování žalobce.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle § 2586, § 1970 a § 1986 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že smluvní vztah účastníků se řídil českým právem, neboť oba byli českými právními subjekty a smlouva výslovně odkazovala na ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o dílo. Zdůraznil přitom, že ve smlouvě ani v jejím dodatku nebyla sjednána povinnost žalobce předložit žalované potvrzení označené jako „Freistellungsbescheinigung“, z čehož dovodil, že případné důsledky nepředložení takového potvrzení ve vztahu mezi žalovanou a jejím německým obchodním partnerem nemohou být bez smluvního ujednání přenášeny na žalobce. Dospěl tudíž k závěru, že kompenzační námitka žalované založená na tvrzené 15%srážce z žalobcem vyúčtované odměny není důvodná. Stejně tak neshledal důvodnou kompenzační námitku týkající se náhrady škody za nevyužité ubytování, neboť dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, zejména vznik škody a souvislost mezi tvrzeným porušením povinností žalobce a vznikem majetkové újmy. Proto žalobci přiznal celou žalovanou jistinu, zákonný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných částek i paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy je přiznal plně úspěšnému žalobci a zároveň jejich výši podrobně vyčíslil.6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž navrhla změnu vyhovujícího a tomu odpovídajícího nákladového výroku tak, že se žaloba zamítá. Uvedla, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména totiž dostatečně nezohlednil a nevyhodnotil vznesené kompenzační námitky a odmítl přihlédnout k důsledkům německého daňového režimu souvisejícího s žalobcem nepředloženým potvrzením „Freistellungsbescheinigung“. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že při posuzování kompenzační námitky založené na náhradě škody za nevyužité ubytování kladl nepřiměřené důkazní požadavky na prokázání skutečnosti, že rezervované ubytování bylo určeno právě žalobci. V této souvislosti namítala, že předloženou fakturu za ubytování soud prvního stupně fakticky pominul pouze z důvodu jejího vyhotovení v německém jazyce, ačkoli měl zajistit její překlad nebo objasnění jejího obsahu, namísto toho, aby k ní nepřihlížel.7. Žalovaná především nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že není důvodná její kompenzační námitka založená na srážce 15 % z fakturovaných částek. Zopakovala své tvrzení, že podle německé právní úpravy je objednatel stavebních prací při absenci potvrzení „Freistellungsbescheinigung“ povinen zadržet 15 % z vyúčtované částky, přičemž žalobce potřebné potvrzení nepředložil. V důsledku toho německý obchodní partner žalované provedl zákonnou srážku v uvedené výši, takže žalovaná neobdržela plnění v plném rozsahu. Byl-li její příjem o uvedenou srážku krácen, neměla by být povinna zaplatit žalobci fakturované částky v plné výši. Žalovaná v této souvislosti konstatovala, že soud prvního stupně nesprávně vyšel pouze z aplikace českého práva, aniž zohlednil dopady německých daňových předpisů na vzájemný vztah účastníků a setrvala rovněž na stanovisku, že jí vznikla pohledávka vůči žalobci z titulu náhrady škody za nevyužité ubytování. Žalobce totiž ukončil práci již dne , datum, , přestože ubytování bylo objednáno a uhrazeno do , datum, pro dvě osoby. Z faktury vystavené za ubytování vyplývá, že byla rezervována dvě lůžka na čtrnáct nocí za celkovou cenu 784 EUR, přičemž náklady za dny po odjezdu žalobce nesla žalovaná bez odpovídajícího protiplnění.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalované není důvodné.9. Soud prvního stupně se v průběhu řízení zaměřil na dokazování všech mezi stranami sporných a pro věc rozhodných skutečností, tyto skutečnosti v odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl a své skutkové i právní závěry vysvětlil. Odvolací soud má zejména za to, že soud prvního stupně postupoval procesně správně při plnění své poučovací povinnosti dané ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., výsledkem správně provedeného dokazování je potom správný skutkový závěr a odpovídající právní posouzení, od kterého nemá odvolací soud důvod se odchýlit.10. V první řadě se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi dvěma českými právními subjekty a podle českého práva, na které uzavřená smlouva výslovně odkazovala. Žalovaná v řízení ani v odvolání nezpochybnila rozsah žalobcem provedených prací, výši vyúčtovaných částek ani jejich splatnost na základě vydaných faktur. Účastníci si ve smlouvě ujednali provádění prací žalobcem pro žalovanou, cenu za odpracovanou hodinu, způsob fakturace a splatnost faktur, plnění těchto závazků žalovaná v řízení nezpochybnila, pohledávka žalobce uplatněná žalobou je tak zcela po právu.11. Ze smlouvy či jejích příloh přitom nevyplývá, že obsahovaly ujednání, podle kterého by žalobce měl povinnost předložit žalované či třetí osobě potvrzení „Freistellungsbescheinigung“ pod sankcí snížení sjednané odměny o 15 %. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by žalobce před uzavřením smlouvy či kdykoliv poté na tuto povinnost upozornila nebo že by sjednanou smluvní cenu podmínila předložením uvedeného potvrzení. Odkaz na odlišný daňový režim týkající se vztahu žalované s jejím německým obchodním partnerem proto nemohl žádným způsobem zasáhnout do ceny díla sjednané mezi účastníky.12. Smluvní vztah účastníků se řídil českým právem; tomu odpovídá obsah jejich smlouvy, která vychází z úpravy smlouvy o dílo v občanském zákoníku (§ 2586 a následující o. z.). I v případě, že by nebyla volba práva dána, jednalo by se o smlouvu o poskytování služeb, pro kterou se podle článku 4 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne , datum, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) [dále jen Nařízení Řím I] použije právo země obvyklého bydliště poskytovatele služby, přičemž žalobce podnikal v , adresa, . Kromě toho žalovaná ani v řízení neprokázala, že jí německý obchodní partner skutečně provedl tvrzenou srážku právě v souvislosti s plněním žalobce, neprokázala ani její případnou výši, neprokázala tedy, že by žalované v souvislosti s nepředložením potvrzení vznikla majetková újma, kterou by byl žalobce povinen nahradit. Kompenzační námitka žalované týkající se snížené odměny tak nebyla způsobilá k započtení na platnou pohledávku žalobce uplatněnou žalobou.13. Neobstojí ani kompenzační námitka vznesená z titulu žalobcem nespotřebovaných a žalovanou zaplacených nákladů ubytování. Žalobcova SMS zpráva z , datum, , ze které mělo plynout sdělení „k pátku bychom skončili“, sama o sobě neprokazovala sjednanou povinnost žalobce vykonávat práce do určitého data. Žalovaná ani po poučení soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. neoznačila takové důkazy, ze kterých by bylo možné jednoznačně zjistit, pro jaký konkrétní projekt a do jakého data byl žalobce povinen pro žalovanou pracovat. Předložený účet vystavený na ubytování dvou osob v období od , datum, do , datum, bez dalšího neprokazoval, že mezi těmito osobami byl žalobce; neprokazoval ani to, že cena byla nevratná či že žalovaná cenu ubytování skutečně zaplatila. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že žalovaná neprokázala výši tvrzené škody v souvislosti s nevyužitým ubytováním a tím ani existenci této své druhé pohledávky k započtení. Nebyl to přitom nalézací soud, kdo měl v této souvislosti povinnost opatřovat překlad listiny nebo z vlastní iniciativy jinak nahrazovat důkazní aktivitu žalované, důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících tvrzenou pohledávku na náhradu škody leželo plně na žalované (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).14. Protože nebyla prokázána ani jedna z pohledávek uplatněných žalovanou k započtení, mezi stranami nesporná žalobní pohledávka nezanikla. Správný je potom rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobci náleží také zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši dané ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.; stejně tak byla podle § 3 téhož nařízení správně přiznána náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Jestliže odvolací námitky nebyly s to otřást přesvědčivým odůvodněním napadeného rozsudku, odvolací soud jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku III o nákladech řízení.15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle plného procesního úspěchu žalobce v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), jemuž náleží k náhradě částka 3 375,90 Kč sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby v odvolacím řízení – účast u jednání odvolacího soudu – ve výši 2 340 Kč [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen „a. t.“], dále z paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč připadající na tento úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny za zastupování a náhrad, kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).