36 Co 98/2026-83 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit bytovou jednotku č. , hodnota, , vymezenou dle zákona o vlastnictví bytů, v budově č. p. , hodnota, , na parcele parc. č. , hodnota, , nacházející se v , hodnota, nadzemním podlaží uvedené budovy, vše obec , adresa, , katastrální území , právnická osoba, to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované uložil rovněž povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 310 Kč do rukou jejího advokáta (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobkyně požadovala vyklizení žalované z bytové jednotky popsané shora (dále jen „byt“), neboť žalovaná užívala specifikovanou část bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní a její matkou (druhou spoluvlastnicí bytu) jako pronajímatelkami dne , datum, (dále též jen „smlouva“), za což se zavázala platit sjednaný nájem a zálohy na služby. To však nečinila, kdy pronajímatelkám dluží částku 144 890 Kč, z čehož částka 107 239,20 Kč již byla přiznána pravomocným soudním rozhodnutím a je exekučně vymáhána. Pronajímatelky po písemných upomínkách dne , datum, nájemní smlouvu vypověděly (výpověď byla žalované doručena téhož dne do její datové schránky) pro hrubé porušování povinností nájemce bez výpovědní doby. Žalovaná nepodala v zákonné lhůtě návrh na soudní přezkum výpovědi, avšak byt nadále bez právního důvodu užívá. Žalobkyně doplnila, že i v případě, že by nebyla dána výpověď, nájem bytu by skončil ke dni , Datum narození advokáta3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uznala existenci dluhu na nájemném, poukázala však na to, že při sjednání nájmu byla žalobkyní mylně informována o tom, že na tento byt lze pobírat příspěvek na bydlení. Při podání žádosti o přiznání příspěvku na bydlení jí však bylo sděleno, že na byt již takový příspěvek pobírá její sousedka, neboť byt je rozdělen na 2 samostatné jednotky (byty), které nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Příjmy žalované tak nestačily na pokrytí nákladů na bydlení, proto se rozhodla najít si jiné. V důsledku zhoršení zdravotního stavu si však náhradní bydlení vyhledat nemohla, učiní tak bezodkladně po alespoň mírném zlepšení svého zdravotního stavu.4. Soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované [§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], kdy její omluvu a žádost o odročení jednání ze dne , datum, posoudil jako nedůvodnou a zjevně účelovou s cílem řízení prodloužit. Jednalo se totiž již o druhou obdobnou omluvu žalované odůvodněnou pouze obecnými „zdravotními důvody“, přičemž první jednání bylo odročeno po ověření zdravotního stavu žalované u ošetřujícího lékaře, který však pouze potvrdil pracovní neschopnost žalované pro pracovní účely, aniž si byl vědom toho, že potvrzení vystavuje k omluvě ze soudního jednání. Žalovanou proto soud prvního stupně poučil o náležitostech řádné a včasné omluvy, přesto mu adresovala v pořadí již druhou žádost o odročení jednání, která byla doručena až den před jeho konáním; navíc tuto žádost opět odůvodnila pouze svým „zdravotním stavem“. K žádosti sice přiložila lékařskou zprávu, z té však plyne pouze to, že dne , datum, byla žalovaná vyšetřena pro třídenní silné bolesti, byla bez teplot a byl jí doporučen klidový režim, aniž byla medikována. Soud prvního stupně proto konstatoval, že obecné zdravotní obtíže, které žalovaná uváděla ve vyjádření k žalobě i v obou žádostech o odročení, byly pokaždé zcela jiného druhu, z žádné lékařské zprávy přitom nebylo patrné, že by žalovaná nebyla schopna účasti u jednání soudu. Ani z poslední žalovanou předložené lékařské zprávy neplynulo, že by v den jednání trpěla takovými nenadálými zdravotními obtížemi, které by jí objektivně znemožňovaly účast na něm.5. Prvostupňový soud poté vyšel ze skutkových zjištění, přehledně prezentovaných v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje. Tato skutková zjištění podrobil právnímu hodnocení dle § 2201, § 2235, § 2286, § 2291 a § 2292 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že mezi žalobkyní (jako jednou ze spoluvlastnic a pronajímatelkou) a žalovanou (jako nájemkyní) byla na dobu do , datum, platně a účinně uzavřena smlouva o nájmu vymezené části bytu, a to za účelem zajištění bytových potřeb žalované. V nájemní smlouvě byl vymezen předmět nájmu a jeho účel, jakož i výše nájemného a záloh na služby. Žalovaná převzala byt dne , datum, a dosud jej užívá, přičemž nesporovala tvrzení žalobkyně, že neplatila ve smlouvě sjednané nájemné řádně a včas. Z důvodu nezaplacení nájemného (a sjednaných záloh na služby) za měsíce červenec až listopad 2024 v celkové výši 46 577 Kč jí proto byla dne , datum, doručena výpověď z nájmu bytu. Tuto výpověď soud prvního stupně shledal v souladu se zákonem, neboť byla podána písemně, byla řádně doručena žalované a žalovaná v ní byla poučena o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem; zároveň byl ve výpovědi řádně vymezen její důvod, kterým bylo zvlášť závažné porušení povinnosti nájemce spočívající v neuhrazení nájemného ve výši přesahující tři měsíční nájmy. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná proti výpovědi vznesla námitky, či se domáhala soudního přezkumu její oprávněnosti.6. Soud prvního stupně zároveň konstatoval, že žalobkyně byla ohledně nájmu bytu oprávněna jednat i za druhou spoluvlastnici a pronajímatelku bytu na základě plné moci k tomu jí udělené dne , datum, . Aktivní legitimaci žalobkyně jakožto spoluvlastníka předmětu nájmu k podání žaloby zároveň dovodil z judikatury , Orgán veřejné moci, , kterou v napadeném rozsudku citoval. Uzavřel proto, že žalobkyně byla oprávněna podat výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby pro zvlášť hrubé porušení povinností nájemce, neboť žalovaná na nájemném dlužila více než trojnásobek měsíčního nájmu. Nájem bytu žalované skončil dne , datum, , žalovaná jej však nevyklidila, proto jí soud prvního stupně tuto povinnost výrokem I napadeného rozsudku uložil.7. Lhůtu k vyklizení bytu určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy vyšel z toho, že od doručení výpovědi z nájmu jednak uplynula delší doba, a navíc nájem bytu by stejně zanikl nejpozději uplynutím sjednané doby jeho trvání, tedy dne , datum, (soud prvního stupně uvedl: „, datum, “). Poukázal i na to, že žalovaná byla ve výpovědi i v předžalobní výzvě doručené jí dne , datum, jasně informována o tom, že pronajímatelky nemají zájem na prodloužení doby nájemního vztahu, proto ani doložený zhoršený zdravotní stav žalované nepovažoval za významný důvod pro prodloužení obecné pariční lhůty, kdy vyšel z toho, že žalovaná již měla dostatečně dlouhou dobu na zajištění náhradního bydlení. Jasně přitom deklaroval, že po pronajímateli za dané situace nelze spravedlivě požadovat, aby nadále snášel omezení svého vlastnického práva k bytu, které by i za běžného běhu věcí mohlo trvat (bez případného prodloužení nájmu dle souladné vůle obou stran) pouze jeden rok ode dne sjednání nájemního vztahu.8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejichž výši v rozhodnutí vyčíslil.9. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž uvedla, že přes řádné omluvy doložené lékařskými zprávami a potvrzeními o hospitalizaci neměla možnost se k věci vyjádřit. Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.10. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně, která jej navrhla odmítnout jako zcela nedůvodné s tím, že žalovaná užívá byt bezplatně od doby, co se do něj dne , datum, přistěhovala, a to se zcela zřejmým záměrem nehradit nájemné, což dokazuje i obsah spisu soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, . Její námitky a neustálé odkazy na zhoršený zdravotní stav jsou přitom zcela bezpředmětné, žalobkyně totiž není zabezpečovací ústav ani orgán sociální péče a žalovaná ani ve svém odvolání neuvedla nic, co by mohlo rozhodnutí soudu prvního stupně změnit; stejné přitom platilo i pro její omluvy k jednání.11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.12. Odvolací soud se nejprve zabýval způsobem vedení řízení před soudem prvního stupně, který nejprve vyšel vstříc žádosti žalované o odročení jednání, které se mělo konat dne , datum, , přestože si u jejího ošetřujícího lékaře telefonicky ověřil, že potvrzení o pracovní neschopnosti bylo vydáno pouze pro pracovní účely, nikoli pro účely omluvy účasti na soudním jednání. K odročenému jednání na den , datum, se žalovaná opět nedostavila, přestože byla o jeho konání informována dne , datum, (předvolání tohoto dne vyzvednuto z datové schránky) a přestože byla soudem prvního stupně vyrozuměna o nezbytnosti do