Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22.10.2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19 500 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč ode dne 27.1.2025. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 27.12.2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které mu poskytl úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 26.1.2025. Žalovaný úvěr čerpal na účet uvedený v žalobě dne 27.12.2024, poskytnuté prostředky však ve sjednané lhůtě nevrátil, dostal se do prodlení. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit žalobci smluvní úrok v částce 4 500 Kč. Žalobce se tak domáhal zaplacení celé částky 19 500 Kč. K procesu uzavření smlouvy žalobce sdělil, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, , kde si žalovaný vybral dostupné parametry, tj. výši požadovaného úvěru, dobu splatnosti. Následně vyplnil registrační formulář, kde uvedl své osobní údaje. Byl povinen se obeznámit s obsahem, podmínkami, právy a povinnostmi, sankčními ujednáními smlouvy. Tímto byl učiněn žalovaným návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči žalobci. Žalovaný potvrdil, že si smlouvu přečetl a s obsahem souhlasí. Zavázal se poskytnout žalobci částku ve výši 1 Kč ze svého účtu, jako ověřovací platbu za účelem ověření své totožnosti. Po přijetí platby byla smlouva podepsána prostřednictvím unikátního SMS kódu zaslaného na telefonní číslo , tel. číslo, . Konkrétně šlo o kód , Anonymizováno, , který žalovaný vložil do příslušného formulářového pole, jeho odesláním projevil svou vůli být smlouvou vázán. Žalovaný byl upomínán k úhradě dlužné částky, ničeho však neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobce uvedl, že v případě, že by soud neměl za prokázané uzavření tvrzené smlouvy, domáhá se zaplacení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. K výzvě soudu žalobce žalobu doplnil podáním ze dne 5.5.2026 tak, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 4 047,16 Kč. Zákonný úrok z prodlení proto požaduje z částky 10 952,84 Kč, a to ode dne 19.10.2025 do zaplacení, když dne 16.10.2025 byla žalovanému zaslána výzva k úhradě, byla mu poskytnuta lhůta tří dnů. Žalobce se nadále po žalovaném domáhal zaplacení částky 10 952,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 19.10.2025 do zaplacení. Tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobce jakkoliv nedoplnil. Usnesením zdejšího soudu ze dne 7.5.2025, č.j. 42 C 67/2026-41 proto soud řízení částečně zastavil, a to co do částky 8 547,16 Kč s příslušenstvím, jak je v usnesení specifikováno.2. Žalovaný se k zaslané žalobě vyjádřil tak, že namítá neplatnost tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobcem. K tomu odkázal i na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem, odkázal na znění zákona o spotřebitelském úvěru i judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Evropského soudního dvora. Za této situace je tak žalovaný povinen žalobci vrátit zbývající část poskytnuté jistiny zohledňující dřívější plnění v částce 4 047,16 Kč, tj. ve výši 10 952,84 Kč. Měl za to, že by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce vzal žalobu zčásti zpět, v důsledku nedoplnění tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalovaného k výzvě soudu, zavinil tím částečné zastavení řízení.3. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 19.8.2026, žalobce a jeho právní zástupce se z účasti u jednání omluvili, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání dostavil, kdy prostřednictvím právní zástupkyně potvrdil uzavření předmětné smlouvy, nerozporoval tvrzenou výši částečné úhrady. Měl za to, že by žaloba měla být zamítnuta v části, pokud se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení. K dotazu soudu žalobce sdělil, že předmětný úvěr čerpal, v dané době však nebyl úvěr schopen splatit, když úvěry tehdy čerpal ke splácení dřívějších závazků. Ke svým současným poměrům sdělil, že jsou již lepší, je zaměstnán u společnosti , Anonymizováno, ., a to na dobu neurčitou, vydělá si asi 40 000 Kč čistého měsíčně. Pravidelně měsíčně vydá asi 20 000 Kč na úhradu splátky hypotéky, výživné na dceru, zálohy na elektřinu splácení jiné půjčky, platby za televizi a telefon. Zbývající část svých příjmů užívá k uspokojení svých potřeb a vytváření rezervy do budoucna. Pokud by měl uhradit zbývající dlužnou část jistiny úvěru, pak by toho byl chopen ve splátkách v rozmezí 1 000 – 2 000 Kč.4. Soud při jednání provedl dokazování ve spise založenými listinnými důkazy, jež předložil žalobce a které si soud k jeho návrhu vyžádal, kterými byl zjištěn následující skutkový stav. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvy o úvěru ID: , Anonymizováno, ve spojení s tvrzením žalovaného soud učinil závěr, že účastníci podepsali dne 27.12.2024 předloženou smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout bezúčelový jednorázový úvěr ve výši 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, Kč a žalovaný se jej zavázal žalobci vrátit jednou splátkou ve výši 19 500 Kč zahrnující sjednané úroky ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí prostředků. Smlouva obsahuje ujednání ohledně sankcí při prodlení se splácením, kdy s ohledem na právní hodnocení věci soud blíže další ustanovení smlouvy nerozebírá.5. Žalobce netvrdil, ani neprokazoval, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru prověřoval schopnost žalovaného úvěr za sjednaných podmínek splatit, žádné důkazy k tomu nepředložil. Sám žalovaný u jednání uvedl, že úvěr tehdy nebyl schopen ve sjednané lhůtě splatit, když přebíral další úvěry ke splácení svých předchozích závazků. Z výpisů z účtu žalovaného u , právnická osoba, . č. , č. účtu, , které si soud vyžádal, bylo přitom zjištěno, v měšcích předcházejících podpisu předmětné smlouvy přebíral žalovaný další spotřebitelské úvěry v řádech tisíců až desetitisíců korun, splácel dřívější půjčky, na účtech byly zaznamenány neprovedené trvalé příkazy z důvodu nedostatku finančních prostředků.6. Z potvrzení o provedené platbě ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, bylo zjištěno, že žalobce na tento účet dne 27.12.2025 poukázal částku 15 000 Kč, která byla téhož dne na účet žalovaného připsána. Z tvrzení žalobce, které žalovaný nerozporoval, vzal soud za prokázané, že žalovaný žalobci uhradil celkem částku 4 047,16 Kč.7. Z předžalobní upomínky ze dne 14.10.2025 spolu s potvrzením o podání doporučené zásilky je zřejmé, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 3 dnů, kdy tato výzva byla dána k poštovní přepravě dne 16.10.2025.8. Po právní stránce soud hodnotil předmětný spor následovně. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Dle § 87 odst. 1 tohoto zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, úvěrem spotřebitelským. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, přitom spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud i za právní úpravy dané zákonem č. 257/2016 Sb. povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti. Žalovaný navíc neplatnost smlouvy z tohoto důvodu namítl.15. Soud přitom dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno důkazní ani břemeno tvrzení k tomu, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr za sjednaných podmínek splácet. Žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by před uzavřením dané úvěrové smlouvy jakkoliv prověřoval výši příjmů žalovaného, zdroj těchto příjmů, výši skutečných výdajů žalovaného, jeho případné zadlužení. Žalovaný sám potvrdil, že úvěr za sjednaných podmínek nebyl schopen splatit, když jeho tvrzení jsou podpořeny i skutečnostmi zjištěnými z výpisů z jeho účtu.16. Soud tedy uzavírá, že nebylo prokázáno, že by žalobce splnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., tedy že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr za podmínek dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru podepsané dne 27.12.2024, ani to, že by byl žalovaný schopen úvěr za sjednaných podmínek splatit. Z tohoto důvodu je předložená smlouva o spotřebitelském úvěru od počátku absolutně neplatná a žalovaný je tak povinen vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v přiměřené lhůtě odpovídající jeho poměrům). Žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je od počátku neplatná. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.17. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy ze dne 27.12.2024 poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), a to ve lhůtě přiměřené jeho poměrům (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Pokud již žalovaný žalobci částku 4 047,16 Kč uhradil, což bylo v řízení prokázáno, je mu povinen hradit již pouze částku 10 952,84 Kč.18. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10 952,84 Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalovaného. Soud přitom stanovil, že žalovaný je povinen tuto částku uhradit ve splátkách po 2 000 Kč, kdy jde o lhůtu přiměřenou poměrům žalovaného, jak je u jednání soudu popsal. K dohodě ohledně této lhůty mezi účastníky nedošlo. Soud neuložil žalovanému povinnost uhradit z této částky úrok z prodlení, když takový nárok by žalobci vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto soudem stanovené lhůtě. K tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění, publikované pod č. 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K výkladu normy obsažené v § 87 odst. 1 poslední větě zákona o spotřebitelském úvěru Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí judikoval, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Z citované právní věty tohoto judikátu Nejvyššího soudu je třeba dovodit, že v případě stanovení doby přiměřené k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru se nejedná o standardní (procesní) lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovenou k vypořádání bezdůvodného obohacení, nýbrž se jedná o specifickou (speciální) úpravu vypořádání nároků z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Doba k vrácení poskytnuté jistiny musí být stanovena tak, aby měl žalovaný spotřebitel časový prostor k úhradě, který je přiměřený jeho možnostem. Současně – a zejména – jedná se pojmově o (nové) stanovení splatnosti předmětné částky, tedy nepřipadá v úvahu přiznání úroků z prodlení za jakékoli období do minulosti, nýbrž naopak, pakliže do budoucna mají být úroky z prodlení nárokovány, lze tak činit teprve, pokud nedojde k úhradě v plné výši do data (nově) soudem stanoveného, a jejich úhrady je třeba se domáhat prostřednictvím samostatné (nově podané) žaloby. Nejvyšší soud v citovaném judikátu dospěl k závěru, že splatnost jistiny nelze odvozovat od první (před podáním žaloby učiněné) prokázané výzvy k plnění ze strany žalobce, ale je nutné, aby byla soudem stanovena doba nová, stanovená dle možností spotřebitele. V intencích citovaného judikátu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nadále již – na rozdíl od dosavadní početné rozhodovací praxe – nelze splatnost pohledávky k vrácení bezdůvodného obohacení v návaznosti na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru odvozovat od první prokázané výzvy k plnění, ale je nutné tuto nově stanovit, vycházeje z možností spotřebitele k úhradě v době přiměřené.19. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbývající části zamítl, když šlo o nárok na zaplacení úroku z prodlení, který není dán.20. Ve výroku III. pak soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů při vymáhání rozsudkem přiznané částky, když v době rozhodování soudu již byla předmětem řízení pouze částka 10 952,84 Kč ohledně níž byl žalovaný zcela úspěšný, neúspěšný byl pouze ohledně nároku na přiznání příslušenství pohledávky. Žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 800 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady na právní zastoupení vypočítané podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni zahájení řízení (dále jen „AT“). Soud v daném případě aplikoval při výpočtu odměny advokáta ust. § 14b AT, když žalobce obdobné návrhy podává opakovaně, skutková tvrzení obsažená v návrzích jsou obměňována pouze s ohledem na konkrétně tvrzené podmínky uzavřených smluv, v řízení jde o částku nepřesahující 50 000 Kč. Náklady na právní zastoupení tedy činí odměna advokáta celkem ve výši 1 200 Kč (právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna ve výši 400 Kč za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 2 AT, a to za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzvu), dále byl přiznán 3× režijní paušál po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) ve spojení s § 11 a § 13 AT, dále náklady na právní zastoupení tvoří DPH z odměny a paušálů ve výši 315 Kč ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 2 615 Kč. Ohledně úkonu spočívajícím v doplnění žaloby a částečném zpětvzetí žaloby nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, když žalobce bral žalobu zpět nikoliv pro chování žalovaného, dostatečná tvrzení pak měla být součástí žaloby, aby soud žalobce k jejich doplnění nemusel vyzývat. S ohledem na poměry žalovaného a výši dluhu soud stanovil pro zaplacení částky připadající na náhradu nákladů řízení v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. lhůtu v délce 1 měsíce.21. Soud jen na okraj dodává, že neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalobci náhradu nákladů řízení zcela či zčásti nepřiznal (§ 150 o.s.ř.). Žalovaný si byl vědom podpisu předmětné úvěrové smlouvy, toho, že žalobci dluží určitou částku. Žalobce jej k úhradě před podáním žaloby vyzýval, žalovaný však na jeho výzvu jakkoliv nereagoval, dlužnou částku nezačal žalobci splácet ani po zaslání žaloby ve znění jejího částečného zpětvzetí, byť mu to jeho poměry již umožňovaly.