Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16.2.2026 ve znění podání ze dne 17.6.2026 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 293 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně od 6.6.2025 do zaplacení. Žalobce uvedl, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 nabyl od společnosti , právnická osoba, pohledávku za žalovanou. K této pohledávce uvedl, že jeho právní předchůdce – , právnická osoba, dne 28.3.2025 uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které jí poskytl úvěr ve výši 13 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 5.6.2025. Žalovaná čerpala úvěrové finanční prostředky na bankovní účet, který žalobce specifikoval, dne 28.3.2025, kdy variabilním symbolem bylo číslo smlouvy. Žalovaná se měla zavázat úvěr splatit v měsíčních splátkách dle smlouvy o úvěru, kdy však na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho. K procesu uzavření smlouvy o úvěru žalobce uvedl, že žalovaná zažádala o půjčku online na internetových stránkách právního předchůdce žalobce , Anonymizováno, , vyplnila registrační formulář, kdy zadala základní údaje o sobě, včetně telefonního čísla a emailové adresy. Poté byla obeznámena s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními plynoucími z uzavřené smlouvy. Žalovaná tak učinila návrh na uzavření smlouvy, potvrdila, že si smlouvu přečetla a souhlasí s jejím obsahem. Po přijetí platby pak doplnila zbývající údaje o sobě, mimo jiné i číslo občanského průkazu, název banky, u které má veden účet a své trvalé bydliště. Byla povinna seznámit se se všemi podmínkami smlouvy.2. Žalobce tvrdil, že byla ověřena úvěruschopnost žalované provedením lustrace ve veřejně dostupných databázích, žalobce však k tomu nedisponuje žádnými důkazy. Rovněž nedisponuje dokumentací ohledně příjmů a výdajů žalované.3. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit včetně sjednaného úroku, jehož výše byla ve smlouvě určena pevnou částkou do období splatnosti úvěru. Šlo o částku 2 293 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu a již 3.5.2025 byla věřitelem upomínána. Naposledy byla upomínána dne 5.6.2025, kdy jí bylo sdělováno, že úvěr byl zesplatněn. Celý úvěr se tak stal splatným dne 5.6.2025, od dalšího dne je žalovaná povinna hradit úrok z prodlení. Žalovaná ničeho neuhradila ani po zaslání předžalobní upomínky. Žalobce případně požaduje, aby soud jeho nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.4. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnila.5. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 10.8.2026, žalobce a jeho právní zástupkyně se z účasti na jednání omluvili, nežádali o odročení jednání. Žalovaná, ač jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno, se k jednání nedostavila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.6. Soud při jednání provedl dokazování listinami předloženými žalobcem a k jeho návrhu vyžádanými soudem, z nichž zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28.3.2025 je zřejmé, že tato měla být uzavřena mezi společností , právnická osoba, jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 13 000 Kč, kdy tato částka měla být poukázána na účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů, úrok byl uveden ve výši 279,83 % ročně. Úvěr byl poskytnut na dobu v délce 12 měsíců. Ve smlouvě je vytištěno, že se žalovaná seznámila i s obchodními podmínkami, které byly rovněž k důkazu předloženy. Tyto neobsahují podpis žalované. Smlouva o úvěru rovněž neobsahuje podpis žalované, kdy její jméno je v místě pro podpis na listině pouze vytištěno (stejně jako chybí podpis věřitele). Nad vytištěným datem uzavření smlouvy je vytištěno datum a čas odeslání potvrzovacího kódu klientovi: 28.03.2025 17:26:30, telefonní číslo, na které byl kód zaslán: 739708991, E-mailová adresa, na kterou byl kód zaslán: , e-mail, , datum a čas potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu: 28.03.2025 17:26:36.7. Žalobce dále k důkazu předložil částečný výpis z účtu společnosti , právnická osoba, u , právnická osoba, ., z nějž je zřejmé, že z účtu č. , č. účtu, označeného jménem žalované byla na tento účet dne 28.3.2025 připsána platba 0,01 Kč. Platba je opatřena poznámkou – identifikace klienta pro účel poskytnutí úvěru od , právnická osoba, Z výpisu z tohoto účtu společnosti , právnická osoba, má soud za prokázané, že na účet č. , č. účtu, byla uvedenou společností dne 28.3.2025 poukázána částka 13 000 Kč, kdy jako variabilní symbol je uvedeno číslo výše specifikované úvěrové smlouvy. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 7.5.2026 bylo prokázáno, že majitelem účtu č. , č. účtu, byla ke dni 28.3.2025 žalovaná. Z výpisu z tohoto účtu je patrno, že dne 28.3.2025 na něj byla připsána platba ve výši 13 000 Kč označená jako – Půjčka od Zaplo.cz c. 449146001. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, a z tvrzení žalobce, které žalovaná nerozporovala, měl soud za prokázané, že žalovaná žalobci neuhradila v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou žádnou částku.8. Z výpisu z účtu žalované, který si k návrhu žalobce vyžádal soud, bylo zjištěno, že žalovaná v době před tvrzeným uzavřením smlouvy o úvěru i v době po jejím uzavřením obdržela na účet platby od různých společností zabývajících se poskytováním spotřebitelských úvěrů, kdy šlo o částky v řádech desítek tisíc korun. Byl zjištěn pravidelný příjem od Úřadu práce – příspěvek na dítě a rodičovský příspěvek ve výši 10 552 Kč.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 ve spojení s dodatkem č. , hodnota, a tabulkou postupovaných pohledávek soud vzal za prokázané, že pohledávka z výše specifikované úvěrové smlouvy byla společností , právnická osoba, postoupena na žalobce. Tato skutečnost byla písemně oznámena žalované, což je prokázáno dopisem o oznámení o postoupení pohledávky, výzvou k úhradě před podáním žaloby vždy z 16.10.2025 spolu s potvrzením o podání k poštovní přepravě dne 20.10.2025. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 3 dnů. Pokud žalobce k důkazu předložil další upomínky a výzvy k úhradě od společnosti , právnická osoba, , pak vzhledem k nepředložení důkazů ohledně jejich odeslání žalované soud nemá za prokázané, že by žalované byly tyto výzvy odeslány.10. Při právním hodnocení věci se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce vůči žalované pohledávku z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve znění jejího dodatku. Hodnotil přitom, zda mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce byla platně uzavřena smlouva o úvěru a dodatek k této smlouvě v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli s žalovanou uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejich uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Soud v tomto směru odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87/1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.16. Žalobce ani k výzvě soudu netvrdil jakým konkrétním způsobem před uzavřením smlouvy a jejího dodatku prověřoval schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, neuvedl, že by jakkoliv konkrétně zkoumal skutečné poměry žalované, její příjmy a výdaje, jen obecně se zmínil, že ohledně její bonity jeho právní předchůdce nahlížel do specifikovaných registrů. K tomu, co případně takovým nahlížením zjistil a jak zjištěné informace hodnotil, pak neuvedl ničeho. Sám žalobce pak rovněž uvedl, že nedisponuje žádnými důkazy, které by svědčily o prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu pak žalobce neunesl břemeno tvrzení a zejména pak břemeno důkazní ohledně prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud navíc z výpisu z účtu žalované zjistil, že tato přebírala i další spotřebitelské úvěry, kdy je tak zřejmé, že ještě před tvrzeným uzavřením smlouvy s právním předchůdcem žalobce měla další závazky, byla povinna tyto splácet. Ze skutečnosti, že přebírala úvěry i v době po tvrzeném uzavření předmětné úvěrové smlouvy je pak zřejmé, že tak činila právě z důvodu neschopnosti splácení dříve poskytnutých úvěrů. Příjem žalované v pravidelné měsíční částce byl na jejím účtu patrný pouze z dávek státní sociální podpory, a to v částce asi 10,5 tisíce Kč. Je tak zřejmé, že z tohoto příjmu nebyla schopna splácet převzaté závazky. Soud tedy uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce ohledně tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když nebylo prokázáno, že by s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve sjednané době a přes nutnou existenci důvodných pochybností ohledně této její schopnosti jí spotřebitelský úvěr poskytl. Za této situace jde o absolutně neplatnou smlouvu a žalovaná je tak povinna v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.17. Pokud právní předchůdce žalobce na základě absolutně neplatné smlouvy, která měla být uzavřena dne 28.3.2025, poskytl žalované částku 13 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci původního věřitele (aktivní legitimace žalobce byla prokázána platným postoupením pohledávky dle smlouvy uzavřené v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku), tedy ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku), a to ve lhůtě přiměřené jejím poměrům (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobci či jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku dle neplatné smlouvy cokoliv uhradila.18. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 000 Kč odpovídající jistině vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, která nebyla dosud uhrazena. Soud přitom stanovil, že žalovaná je povinna tuto částku uhradit ve splátkách ve výši 1 000 Kč, pod ztrátou výhody splátek, kdy jde dle názoru soudu o lhůtu přiměřenou poměrům žalované, které byly v tomto řízení z výpisu z účtu žalované zjištěny. K dohodě ohledně lhůty k úhradě mezi účastníky nedošlo. Soud neuložil žalované povinnost uhradit z této částky úrok z prodlení, když takový nárok by žalobci vznikl až v případě prodlení žalované s úhradou dluhu v takto soudem stanovených splátkách. K tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění, které bylo publikováno pod č. 11/2026 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K výkladu normy obsažené v § 87 odst. 1 poslední větě zákona o spotřebitelském úvěru Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí judikoval, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Z citované právní věty tohoto judikátu Nejvyššího soudu je třeba dovodit, že v případě stanovení doby přiměřené k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru se nejedná o standardní (procesní) lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovenou k vypořádání bezdůvodného obohacení, nýbrž se jedná o specifickou (speciální) úpravu vypořádání nároků z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Doba k vrácení poskytnuté jistiny musí být stanovena tak, aby měl žalovaný spotřebitel časový prostor k úhradě, který je přiměřený jeho možnostem. Současně – a zejména – jedná se pojmově o (nové) stanovení splatnosti předmětné částky, tedy nepřipadá v úvahu přiznání úroků z prodlení za jakékoli období do minulosti, nýbrž naopak, pakliže do budoucna mají být úroky z prodlení nárokovány, lze tak činit teprve, pokud nedojde k úhradě v plné výši do data (nově) soudem stanoveného, a jejich úhrady je třeba se domáhat prostřednictvím samostatné (nově podané) žaloby. Nejvyšší soud v citovaném judikátu dospěl k závěru, že splatnost jistiny nelze odvozovat od první (před podáním žaloby učiněné) prokázané výzvy k plnění ze strany žalobce, ale je nutné, aby byla soudem stanovena doba nová, stanovená dle možností spotřebitele. V intencích citovaného judikátu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nadále již – na rozdíl od dosavadní početné rozhodovací praxe – nelze splatnost pohledávky k vrácení bezdůvodného obohacení v návaznosti na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru odvozovat od první prokázané výzvy k plnění, ale je nutné tuto nově stanovit, vycházeje z možností spotřebitele k úhradě v době přiměřené.19. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbývající části zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení, který není dán, když žalovaná se do stanovení lhůty ke vrácení jistiny soudem nemohla do prodlení dostat.20. Ve výroku III. pak soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. když uložil žalované povinnost nahradit ve věci převážně úspěšnému žalobci jím účelně vynaložené náklady, a to dle míry jeho úspěchu ve věci. Žalobce byl v dané věci úspěšný v rozsahu 85 % (ohledně částky 13 000 Kč) a neúspěšný v rozsahu 15 % (ohledně částky 2 293 Kč). Za situace, kdy míra úspěchu a neúspěchu se od sebe odečítá, je tak žalovaná povinna nahradit žalobci 70 % účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 800 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady na právního zastoupení vypočítané podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni, kdy byly činěny jednotlivé úkony (dále jen „AT“). Náklady na právní zastoupení tedy činí odměna advokáta celkem ve výši 1 200 Kč (právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 2 AT za úkony do podání žaloby včetně ve výši á 400 Kč za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzvu), dále byl přiznán 3 × režijní paušál po 100 Kč dle § 14b odst. 2 AT ve spojení s § 11 a § 13 AT. Celkem tak žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 2 300 Kč. Dle míry úspěchu tak žalobci náleží 70 % z takto vynaložených nákladů, tedy částka 1 610 Kč, kterou je mu žalovaná povinna uhradit k rukám jeho právní zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).