12 C 252/2021-24 — Okresní soud v Blansku

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka s příslušenstvím]. Uvedla, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce ve výši [částka] (skládající se z jistiny [částka] a souhrnného poplatku [částka]), podle které měl žalovaný splácet týdně [částka], takže první splátka měla být uhrazena [datum] a další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o půjčce (konkrétně čl. 10) stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazenou částku žalovaným ve výši [částka], vydělila týdenní splátkou [částka] a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobce tak nastala ke dni [datum] a datum prodlení ke dni [datum]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění předžalobní výzvou ze dne [datum] odeslanou doporučeně, žalovaný však dosud dluh neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z účasti u jednání konaného dne [datum] se oba účastníci omluvili, soud proto za použití ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z písemné smlouvy o peněžité zápůjčce [číslo] ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný převzal dne [datum] od žalobkyně v hotovosti částku [částka] a zavázal se ji spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka] splácet, a to formou 60 týdenních splátek á [částka], přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a poslední splátka dne [datum]. Dle listiny označené jako„ Informace o smlouvě [číslo]“ bylo na zápůjčku žalovaným uhrazeno celkem [částka], naposledy částka [částka] v 16. kalendářním týdnu r. 2019. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nedoplatku z půjčky [číslo] ve výši [částka] splatného dne [datum]. Dle podacího archu byla výzva žalovanému odeslána doporučeně dne [datum]. 5. Dle rozhodnutí Soudního dvora EU, C -679/18, (OR 2/2020 s. 149) SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 6. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle ust. § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. 7. V daném případě žalobkyně v řízení netvrdila a ani nenavrhla důkazy k prokázání zda/že při poskytnutí úvěru posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, na výzvu soudu ze dne [datum rozhodnutí] čj. [číslo jednací] k doplnění skutkových tvrzení ohledně informací žalobkyně o úvěruschopnosti žalovaného ve stanovené 10denní lhůtě ani později nereagovala. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud žalobkyni nemohl poučit ani podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné rozhodnout o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti„ nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), neboť takový postup soudu by představoval porušení zásady rovnosti účastníků. 8. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky (tj. že by věřitelka splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit). 9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. 10. Podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 11. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.). 12. Ust. § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnos