Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 28 108,73 Kč z titulu dlužných závazků ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 19.2.2019, dále zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 260,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 709,17 Kč za období od 26.12.2025 do 16.3.2026, smluvního úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 25 970,10 Kč od 17.3.2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 28 108,73 Kč od 17.3.2026 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný řádně a včas nesplácel poskytnutý revolvingový úvěr, v důsledku čehož žalobce úvěr dne 11.12.2025 zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě celé dlužné částky, avšak bezvýsledně. Současně se žalobce domáhal náhrady nákladů řízení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání se ač řádně a včas předvolán bez omluvy nedostavil.3. Okresní soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti.4. Z předžalobní výzvy k plnění ze 7.1.2026 a podacího archu České pošty z 8.1.2026 okresní soud zjistil, že dne 7.1.2026 byla vůči žalovanému vyhotovena předžalobní výzva k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy č. , hodnota, , v níž byla dlužná částka vyčíslena částkou 31 279,88 Kč a žalovaný byl vyzván k její úhradě ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy, přičemž z podacího archu České pošty okresní soud zjistil, že zásilka určená , jméno FO, , označená číslem úvěru , hodnota, , byla podána k poštovní přepravě dne 8.1.2026. Třetím pracovním dnem po odeslání zásilky byl den 13.1.2026, kdy se zásilka považovala za doručenou (§ 573 občanského zákoníku). Sedmidenní lhůta k plnění uplynula dne 20.1.2026 a žalovaný se tak ocitl v prodlení dne 21.1.2026.5. Z úvěrové smlouvy č. , hodnota, z 19.2.2019 okresní soud zjistil, že dne 19.2.2019 uzavřeli právní předchůdce žalobce, společnost , Jméno žalobkyně, ., a žalovaný smlouvu o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 26 000 Kč s roční úrokovou sazbou 26,28 %, přičemž měsíční splátka byla sjednána ve výši 4 % z dlužné částky a splatnost měsíčních splátek byla stanovena vždy k 20. dni v měsíci; současně bylo sjednáno první čerpání úvěru ve výši 10 898 Kč za účelem financování nákupu mobilního telefonu Huawei Nova 3 v pořizovací ceně 10 898 Kč, přičemž žalovaný smlouvu podepsal a potvrdil převzetí úvěrových podmínek a dalších smluvních dokumentů.6. Z tabulky nazvané „Výpis čerpání splátek a úhrad pro klienta , jméno FO, “ okresní soud zjistil, že dne 19.2.2019 došlo k prvnímu čerpání úvěru ve výši 10 898 Kč, následně žalovaný úvěr opakovaně čerpal a splácel, přičemž výpis zachycuje jednotlivá čerpání, úhrady, účtované úroky, poplatky, pojistné a další položky vedené věřitelem na úvěrovém účtu žalovaného až do dne 16.3.2026; z výpisu dále vyplývá, že dne 11.12.2025 byl úvěr zesplatněn a že ke dni 16.3.2026 evidoval věřitel podle rekapitulace na úvěrovém účtu celkový neuhrazený dluh ve výši 33 078,89 Kč, sestávající zejména z jistiny ve výši 25 970,10 Kč, smluvních úroků, úroků z prodlení, poplatků, pojistného, nákladů na vymáhání a smluvní pokuty.7. Z úvěrových podmínek společnosti , Jméno žalobkyně, . pro Clubcard kreditní kartu platných od 1.4.2012 okresní soud zjistil, že dne 1.4.2012 nabyly účinnosti úvěrové podmínky upravující práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o revolvingovém úvěru, zejména podmínky čerpání a splácení úvěru, úročení dlužných částek, účtování poplatků a sankcí, podmínky zesplatnění úvěru, podle nichž se klient dostane do prodlení mimo jiné tehdy, je-li v prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, přičemž věřitel je v takovém případě oprávněn požadovat splacení celého čerpaného úvěru, a dále podmínky účtování smluvní pokuty a navýšeného úroku po zesplatnění úvěru.8. Z výzvy ke splacení celého úvěru z 11.12.2025 a podacího archu z 12.12.2025 okresní soud zjistil, že dne 11.12.2025 právní předchůdce žalobce vyhotovil vůči žalovanému výzvu ke splacení celého úvěru č. , hodnota, , v níž vyčíslil dlužnou částku na 30 663,09 Kč a vyzval žalovaného k její úhradě nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy, přičemž z podacího archu okresní soud zjistil, že zásilka určená žalovanému a označená číslem úvěru , hodnota, byla podána k poštovní přepravě dne 12.12.2025. Třetím pracovním dnem po odeslání zásilky byl den 17.12.2025, kdy se zásilka považovala za doručenou. Lhůta k úhradě stanovená ve výzvě uplynula dne 25.12.2025 a žalovaný se tak ocitl v prodlení dne 26.12.2025.9. Z úvěrové zprávy – karty klienta okresní soud zjistil, že dne 19.2.2019 právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru č. , hodnota, evidoval u žalovaného jako zdroj příjmu zaměstnání, měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti ve výši 2 500 Kč, přičemž za účelem posouzení bonity žalovaného provedl téhož dne dotazy do registrů SOLUS, NRKI, CEE, ISIR a dalších evidencí, které byly v listině zaznamenány s výsledky „OK“, „Ověřeno“ nebo „Klient nenalezen v externím systému“, a na základě takto zjištěných údajů dne 19.2.2019 schválil revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 26 000 Kč.10. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku pro společnost , Jméno žalobkyně, . okresní soud zjistil, že dne 1.10.2005 vznikla a byla do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v , adresa, , oddíl B, vložka , hodnota, , zapsána obchodní společnost , Jméno žalobkyně, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, , přičemž od 11.7.2011 měla jako předmět podnikání rovněž poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.11. Z úvěrové zprávy okresní soud zjistil, že dne 31.1.2019 byly v Nebankovním registru klientských informací evidovány údaje o úvěrových závazcích žalovaného, podle nichž měl žalovaný vedeny smlouvy se společnostmi , právnická osoba, ., , Jméno žalobkyně, ., , právnická osoba, . a , právnická osoba, ., přičemž u jednotlivých závazků byly evidovány údaje o výši úvěrových rámců, aktuální výši zadlužení, historii splácení a případných prodleních. Z listiny dále vyplývá, že ke dni vyhotovení zprávy byly některé úvěrové závazky žalovaného již ukončeny a některé byly nadále aktivní, přičemž součástí výpisu byly rovněž údaje o kreditních kartách a kontokorentních úvěrech vedených na jméno žalovaného.12. Následně ani jedna z procesních stran již žádné další důkazní návrhy neměla. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o.s.ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.13. Z provedeného dokazování tedy okresní soud zjistil, že žalovaný měl již před uzavřením úvěrové smlouvy evidovány další úvěrové závazky u více finančních institucí. Právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru vycházel z údajů o příjmech a výdajích žalovaného, podle nichž činil jeho měsíční příjem 25 000 Kč, příjem dalších členů domácnosti 20 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 2 500 Kč, přičemž tyto údaje byly do evidenčního systému zadány jako informace poskytnuté žalovaným a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by je právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy jakýmkoliv způsobem ověřoval. Současně provedl lustrace v registrech SOLUS, NRKI, CEE, ISIR a dalších evidencích. Na základě takto zjištěných údajů schválil žalovanému dne 19.2.2019 revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 26 000 Kč, přičemž žalovaný téhož dne vyčerpal částku 10 898 Kč na nákup mobilního telefonu. Žalovaný následně úvěr opakovaně čerpal a splácel, své smluvní povinnosti však neplnil řádně, proto byl úvěr dne 11.12.2025 zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celé dlužné částky. Ke dni 16.3.2026 evidoval věřitel na úvěrovém účtu žalovaného dluh v celkové výši 33 078,89 Kč, jehož podstatnou část tvořila nesplacená jistina ve výši 25 970,10 Kč.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.15. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).16. Po právní stránce soud posoudil uzavřenou smlouvu dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“). Současně, dle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se jedná o spotřebitelský úvěr.17. Jak uvedl např. Krajský soud v Praze rozsudku č.j. 22 Co 71/2024- 69 ze dne 14. května 2024, zákon o spotřebitelském úvěru převzal transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Cílem směrnice vyloženým v rozhodovací praxi Soudního dvora EU je, aby věřitel v rámci zodpovědného jednání neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 Soudní dvůr vyvodil povinnost věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti. Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním (viz rozhodnutí Soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 18. prosince 2014 ve věci CA Consumer Finance,C449/13 a ze dne 10. června 2021 ve věci Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C303/20).). Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými informacemi dokládajícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (někdy též označovaná jako absolutní), tak tomu bylo i za právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, u které byla tato neplatnost dovozována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).18. S ohledem na výše uvedené okresní soud uzavírá, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím spotřebitelského úvěru dne 19.2.2019 řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Ačkoliv vycházel z údajů, podle nichž činil měsíční příjem žalovaného 25 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 20 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 2 500 Kč, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by tyto údaje před uzavřením smlouvy jakýmkoliv způsobem ověřoval. Současně sice provedl lustrace v registrech SOLUS, NRKI, CEE, ISIR a dalších evidencích a měl k dispozici údaje o dalších úvěrových závazcích žalovaného vedených u více finančních institucí, avšak samotná existence těchto lustrací nemůže nahradit řádné zjištění a ověření příjmových a výdajových poměrů spotřebitele. Posouzení úvěruschopnosti založené toliko na údajích sdělených žadatelem o úvěr, aniž by byla jejich správnost jakkoliv ověřena, nelze považovat za posouzení založené na nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva o spotřebitelském úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.19. Po právní stránce soud věc posuzoval dle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. obč. zák.).20. V případě spotřebitelského úvěru je při posuzování bezdůvodného obohacení nutné přihlížet i ke speciální úpravě uvedené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.21. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud vycházel z tvrzení žalobce, neboť žalovaný nikterak netvrdil ani neprokázal, že by žalobci uhradil více, než žalobce v řízení tvrdil. Žalovanému byly na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 100 681,35 Kč, zatímco žalovaný na jejich úhradu zaplatil celkem 97 530,89 Kč. Rozdíl mezi poskytnutým plněním a uhrazenými platbami činí 3 150,46 Kč, o nějž se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil.22. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.23. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.24. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Břemeno tvrzení a důkazní, že není v jeho možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Pokud je v řízení pasivní a netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu, pak neunáší břemeno tvrzení ohledně této skutečnosti (třeba i proto, že se nedostaví k jednání a nemůže být soudem o svém břemeni řádně poučen podle ust. § 118a o.s.ř.), důsledkem čehož je závěr, že byl schopen vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Výše uvedené není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet, přestože aktivní spotřebitel se jednání řádně účastnil a v tomto směru i řádně tvrdil.25. V přezkoumávaném případě je žalovaný procesně zcela pasivní a ničeho o svých majetkových, sociálních a příjmových poměrech ani o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu netvrdil. Žalobce žalovaného vyzval k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 7.1.2026, která byla odeslána dne 8.1.2026 a považovala se za doručenou dne 13.1.2026. Žalobce v ní poskytl žalovanému lhůtu 7 dnů k úhradě dluhu, která marně uplynula dne 20.1.2026. Žalovaný se tak nejpozději dne 21.1.2026 dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Žalobce se však domáhal přiznání úroku z prodlení až od 17.3.2026, a proto mu soud v souladu s dispoziční zásadou přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 3 150,46 Kč až od tohoto dne do zaplacení (výrok ad I.).26. S odkazem na shora uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že co do zbytku žaloba nebyla podána důvodně a v této části žalobu zamítl (výrok ad II.).27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému, který byl v řízení z větší části úspěšný, doposud žádné náklady řízení nevznikly (výrok ad III.).