18 C 22/2020-127 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 7. 1. 2020 se původní žalobce [celé jméno původního účastníka] starší domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 46.228 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 1. 2020 do zaplacení spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 23.347,21 Kč s tím, že žaloba byla původně zdůvodněna tím, že dle usnesení policejního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zaměstnanec žalované 1) [příjmení] [příjmení] neoprávněně pod záminkou správy financí na účtu klienta [celé jméno původního účastníka] (ročník [rok]) číslo [bankovní účet], vedeného u [právnická osoba], provedl v rámci jednání na přepážce pošty, kde od klienta dostal přístup k účtu prostřednictvím elektronického bankovnictví, bezdůvodně ve prospěch svého účtu číslo [bankovní účet] dne [datum] převod částky 20.000 Kč a dále dne [datum] provedl cestou přístupu k účtu č. [bankovní účet] prostřednictvím elektronického bankovnictví zadaného klientem, převod částky 50.000 Kč, pod záminkou jejího převodu na spořící účet klienta, kde do příkazu k platbě vepsal namísto čísla účtu penzijního spoření klienta své číslo účtu, dále dne [datum] provedl prostřednictvím přístupu klienta pomocí platební karty a zadání [příjmení] kódu klientem převod částky 10.000 Kč na svůj účet číslo [bankovní účet], pod záminkou jejího vkladu na účet penzijního spoření, kde do příkazu k platbě vepsal namísto čísla účtu penzijního spoření klienta své číslo účtu a částku v celkové výši 80.000 Kč tak užil ve svůj prospěch a poškozenému [celé jméno původního účastníka], [datum narození], způsobil škodu ve výši 80.000 Kč, ze které uhradil 33.772 Kč Částku 44.228 Kč tak dluží pachatel podvodného jednání a stejné částky se žalobce domáhal i po obou žalovaných. Žalobce vyzval žalované k náhradě škody dopisem ze dne 3. 12. 2019, ty však ji písemně odmítly, když namítaly, že původní žalobce předal [jméno] [příjmení] přístupové údaje k elektronickému bankovnictví, na základě kterých byly převody provedeny. Původní žalobce však s internetem nikdy nepracoval, sám počítač nevlastní. Internetové bankovnictví doporučil původnímu žalobci [příjmení] [příjmení], který jej zřídil buď na počítači pošty, nebo na svém počítači, kdy sám zvolil přístupové údaje. Původní žalobce pak na svém mobilním telefonu potvrzoval příchozí SMS zprávy dle instrukcí pana [příjmení]. Z jeho strany se tak jednalo o důmyslně naplánované jednání, které vylučuje spoluzavinění žalobce, a naopak zakládá odpovědnost obou žalovaných. Původní žalobce dosáhl v době útoků věku převyšujícího 60 let, byl vyučený podlahář, avšak pracoval jako řidič či údržbář. Nepovažoval se za finančně gramotného. Odpovědnost žalované 1) byla žalobou dovozována ze skutečnosti, že se jedná o jejího zaměstnance. 2. Podáním ze dne 8. 2. 2020 původní žalobce rozšířil žalobu o částku 30.000 Kč na jistině, když tak celkem požadoval 76.228 Kč na jistině a 35.998 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Rozšíření žaloby bylo odůvodněno tím, že z korespondence s žalovanou 2) bylo zjištěno, že [příjmení] [příjmení] z účtu žalobce na svůj účet neoprávněně odeslal dne [datum] další částku 30.000 Kč. 3. Podáním ze dne 8. 3. 2020 původní žalobce upřesnil, že podstata sporu spočívá ve vyřešení otázky, komu patřily peněžní prostředky na účtech klientů, které pracovník [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] převáděl na svůj účet s následným výběrem a využitím pro svou osobu. Policejní orgán, stejně jako obě žalované, vycházel v usnesení o zahájení trestního stíhání, z nesprávného právního názoru, že peněžní prostředky na účtech fyzických osob jsou ve vlastnictví těchto osob. V této souvislosti proto žalobce odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která uvádí, že prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem, na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu, nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu spočívá v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem peněžní prostředky z účtu vyplaceny, což proto představuje pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu. Žalobce v této souvislosti citoval několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z nichž dovodil, že zmocnění se prostředků evidovaných na účtech klientů převodem na účet pachatele a následným výběrem poškozuje výhradně peněžní prostředky ve vlastnictví peněžního ústavu. Z uvedeného tak žalobce dovodil, že poškozenými jsou peněžní ústavy, které by měly vystupovat jako poškození v trestním stíhání, a těmto institucím by měl [příjmení] [příjmení] hradit škodu vzniklou jeho zpronevěrou. Majitelé účtu nemohli své transakce autorizovat, neboť jednali v omylu o rozhodujících okolnostech, kam peníze směřují a jak budou použity, tedy že budou spotřebovány k osobnímu prospěchu a užitku [jméno] [příjmení]. Autorizaci tvrzenou žalovanými je nutno považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení § 583 občanského zákoníku. Je dle žalobce nesporné, že klienti byli uvedeni v omyl bankou, když jejich jednání vyvolal zaměstnanec [anonymizováno], který zprostředkovával peněžní služby pro banku a ke kterému měli klienti zvýšenou důvěru. 4. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 3. 2020, č. j. 18C 222020-38, byla připuštěna změna žaloby. 5. Žalovaná 1) k žalobě uvedla, že nevystupovala jako poškozená v trestním řízení a nemá tak podstatné informace k této věci. V době podání vyjádření nebyl najisto postaven průběh realizace transakce mezi [jméno] [příjmení] a žalobcem a nebylo tak možné vyhodnotit případnou odpovědnost žalované 1). Z usnesení o zahájení trestního oznámení však vyplynulo, že žalobce v rozporu s podmínkami banky předal své přístupové údaje třetí osobě, která pak provedla převody. Transakce nebyly reklamovány, naopak byly žalobcem autorizovány. Žalovaná 1) navrhla zamítnutí žaloby, když také vznesla námitku promlčení k celému nároku, především pak k transakcím ze dne [datum] a ze dne [datum]. Podrobně se k žalobě žalovaná 1) vyjádřila v podání ze dne 19. 11. 2021, v němž znovu vznesla námitku promlčení k transakcím z let 2013 -2014, kdy svědek [celé jméno původního účastníka a žalobce] v rámci výslechu na policii uvedl, že dostával výpisy z účtu každý měsíc, a o odčerpání částek se tak svědek musel dozvědět nejpozději dne 31. 12. 2013, resp. 30. 5. 2014 u druhé transakce, a tyto nároky jsou tak promlčeny. Žalovaná 1) považovala jednání svého bývalého zaměstnance za exces, kdy v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, z něhož plyne, že se o exces jedná, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob. Škodou způsobenou právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 starého občanského zákoníku tedy není, jestliže její zaměstnanec škodu způsobil při činnosti, kterou sledoval výlučně uspokojování svých zájmů, byť k ní došlo v pracovní době na pracovišti, a v takovém případě odpovídá přímý škůdce. [příjmení] [příjmení] pak dle žalované 1) nesledoval plnění úkolů svého zaměstnavatele, ale jednal výlučně za účelem uspokojování svých vlastních potřeb. Žalovaná 1) upozornila, že vůči ní není civilní soud vázán trestním rozsudkem, neboť nebyla účastníkem tohoto řízení a není tak vyloučeno provádění dokazování k těm okolnostem, které jsou významné i pro civilněprávní posouzení věci. S ohledem na výpovědi poškozeného [celé jméno původního účastníka a žalobce] v trestním řízení však měl tento možnost platby SMS nepotvrdit, vždy je však autorizoval. Povinností žalované 2) pak bylo tyto platby provést. Poškozený si nepočítal dostatečně obezřetně, pokud potvrdil platbu na účet, který ve skutečnosti neznal. Navíc z dřívějších výpisů mohl znát číslo účtu M. [příjmení]. Žalované nemohly nikdy předvídat, že žalobce bude autorizovat platby, které vlastně provést nechce. Bez jeho autorizace by k převodům nikdy nedošlo, žalobce tedy porušil prevenční povinnost, kterou anuloval kontrolní mechanismy vytvořené žalovanými. Žalovaná 1) tak v souladu s pokynem právního předchůdce žalobce byla povinna předat příkaz k převodu žalované 2) a žalovaná 2) jej byla povinna provést. V této souvislosti žalovaná 1) odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, dle kterého by každý bez výjimky měl odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do sféry jiného. Tím spíše pak může-li ovlivnit zásah do své sféry, jako to učinil autorizací plateb původní žalobce. Byl to právě on, kdo mohl zamezit vzniku škody, ale neučinil tak. V neposlední řadě žalovaná 1) zpochybnila počátek prodlení, jak byl určen žalobcem, když tento je vázán na výzvu. 6. Žalovaná 2) taktéž navrhla zamítnutí žaloby, neboť nárok žalobce odmítla. Žalovaná 2) upozornila na to, že z žaloby vůbec nevyplývá, z čeho právní předchůdce žalobce dovozuje její odpovědnost, když žalobce pouze uvádí, že žalovaná 2) ručí za vklady na účtech svých klientů a navíc