16 C 243/2021-36 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky v celkové výši 21 540 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o zápůjčce uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec], a žalovaný dne [datum] pod [číslo] dne [datum] pod [číslo] na základě nichž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v prvním případě ve výši 15 000 Kč a ve druhém ve výši 12 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dluží v případě půjčky ze dne [datum] částku 7 400 Kč a v případě půjčky ze dne [datum] částku 14 140 Kč. Současně žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok z půjčky a zákonný úrok z prodlení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky. 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [obec], dne [datum], na základě níž přešly pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávek písemně vyrozuměn. 4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], ze smluvních podmínek smluv o půjčce, z karet zákazníka vztahujících se k jednotlivým smlouvám o půjčce a z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání zásilky poštou má na soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o půjčce pod [číslo] dne [datum] smlouva o půjčce pod [číslo] na základě nichž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v prvním případě ve výši 15 000 Kč a ve druhém případě 12 000 Kč. U smlouvy o půjčce z roku 2014 se žalovaný zavázal uhradit mimo zapůjčené částky 15 000 Kč poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, úrok ve výši 2 100 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, celkem tedy 26 100 Kč v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Procentuální vyjádření úrokové sazby bylo vyjádřeno ve smluvních podmínkách a představovalo 23,72 % ročně. Náklady za hotovostní inkaso splátek při 58 týdenních splátkách představovaly 40 % z celkové výše půjčené částky. Pokud se týká poplatků za administrativní činnost, ty činí 3 000 Kč, a z obsahu smlouvy ani smluvních podmínek nevyplývá, jakým způsobem byl tento poplatek stanoven a za jakou administrativní činnost věřitele má být uhrazen. Z listinný důkazů ke smlouvě o půjčce z roku 2014 dále vyplývá, že žalovaný bydlel ke dni podepsání smlouvy v nájmu, neměl uzavřený jiný závazek finančního charakteru s jiným subjektem, měl již aktivní půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně, nebyl majitelem vozu a měl 2 vyživovací povinnosti bez uvedení výše. Žalovaný v době uzavření této smlouvy pracoval v hlavním pracovním poměru, přičemž z karty zákazníka nevyplývá, že tento pracovní poměr byl ověřen. Žalovaný uvedl jako svůj příjem částku 17 000 Kč a státní podporu ve výši 5 929 Kč. Celkové výdaje představovaly měsíčně nájem/inkaso ve výši 8 500 Kč, výdaje na domácnost ve výši 6 000 Kč, splátky na půjčky/výživné ve výši 1 500 Kč, výdaje na telefon ve výši 300 Kč a jiné dluhy ve výši 1 200 Kč. Žádný z těchto výdajů nebyl věřitelem prověřen. V případě druhé smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč s tím, že žalovaný uhradí současně poplatek za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč, úrok ve výši 1 680 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Rovněž bylo sjednáno životní pojištění za 290 Kč měsíčně. Celkově měl žalovaný uhradit 21 170 Kč v 58 týdenních splátkách po 365 Kč. Pokud se týká smluvních podmínek, pak výše úrokové sazby i stanovení poplatků za hotovostní inkaso splátek byly stanoveny stejným způsobem jako u půjčky z roku 2014 Ani v tomto případě není zřejmé, jakým způsobem byla určena výše administrativního poplatku a za jaké služby měl být hrazen. Z karty zákazníka vyplývají v zásadě stejné informace, jako u smlouvy z roku 2014, pouze je uvedeno, že nájem a inkaso představovalo měsíčně 4 000 Kč, výdaje domácnosti částku 3 500 Kč, splátky na půjčky/výživné částku 3 700 Kč, přičemž jako jediný příjem domácnosti je uvedena mzda žalovaného ve výši 17 000 Kč. V této kartě zákazníka je poznámka, že zaměstnání žalovaného bylo ověřeno, avšak k ověření jeho příjmů či výdajů žalobkyně nepředložila žádný důkaz a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným. V případě půjčky z roku 2014 žalovaný fakticky uhradil částku 18 700 Kč, v případě půjčky z roku 2015 fakticky uhradil částku 7 030 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných částek, avšak na tuto výzvu nereagoval a dlužné částky neuhradil. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 7. Jelikož se jedná o smlouvy o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda smlouvy jsou platným právním jednáním s přihlédnutím k § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy zda věřitel s odbornou péčí před uzavřením smluv posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva absolutně neplatná. Z důvodové zprávy k ustanovení § 9 citovaného zákona vyplývá, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Odbornou péčí je v tomto případě třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v této činnosti (viz. výklad § 2 zákona č. 634/1992 Sb.). Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 citovaného zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut. 8. Jak vyplývá z dokazování, žalobkyně prokazovala splnění své povinnosti posoudit s náležitou a odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy pouze zákaznickou kartou, z níž vyplývá údaj o mzdě žadatele, který nebyl v jednom případě ověřen vůbec, ve druhém případě byla ověřena jen existence hlavního pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem a byl po určitou dobu poživatelem dávek státní sociální podpory, mělo být ze strany věřitele ověřeno, jakého příjmu žalovaný fakticky dosahuje a zda údaje, které byly uvedeny v zákaznické kartě, se zakládají na pravdě. Rovněž nebyly žádným způsobem prověřeny výdaje žalovaného. V případě obou smluv dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála, schopnost žalovaného jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s odbornou péčí, u žalovaného nebyly před uzavřením smluv aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jeho osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalovaného fakticky úvěr splácet. Za této situace soud považuj