Žalobce se domáhal zaplacení částky 14.000 Kč (jistina úvěru ve výši 10.000 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4.000 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14.000 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení a částky 3.930 Kč (smluvní pokuta dle odst. 4.2. písm. c) úvěrové smlouvy za dobu od 17. 5. 2024 do 14. 6. 2025).2. Žalobu odůvodnil tak, že , datum, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši celkem 10.000 Kč (dále jen „Úvěrová smlouva“). Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem splácet způsobem uvedeným v Úvěrové smlouvě a splatit jej nejpozději do 16. 5. 2024.3. Žalobce uvedl, že před uzavřením Úvěrové smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Pro případ, že by soud neměl nárok z titulu Úvěrové smlouvy za prokázaný, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.4. Žalobce uvedl, že před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumal schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Žalobce tvrdil, že si před uzavřením Úvěrové smlouvy od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného.5. Žalovaný uvedl, že dluh částečně uznává. Doložil, že dne , datum, (tedy před podáním žaloby) na dluh uhradil částku 3.920 Kč a dne , datum, (po podání žaloby) částku 5.000 Kč.6. Na to reagoval žalobce částečným zpětvzetím žaloby. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí částečně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku, a to podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Předmětem řízení tak zůstal pouze nárok žalobce na zaplacení částky 5.080 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10.080 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5.000 Kč ode dne 17. 5. 2024 do 22. 3. 2026 a zaplacení částky 3.930 Kč.7. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.8. Z listiny označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ soud zjistil, že účastníci tuto smlouvu uzavřeli dne , datum, . Předmětem smlouvy je mj. závazek žalobce poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 10.000 Kč na účet č. , č. účtu, a závazek úvěr spolu s úrokem splácet.9. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobce dne , datum, zaslal na účet č. , č. účtu, částku 7.000 Kč a dne , datum, částku 3.000 Kč, celkem tedy 10.000 Kč. Ze sdělení , Anonymizováno, soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl toho času žalovaný.10. Z nesporných tvrzení účastníků a potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že žalovaný dosud na dluh uhradil částku celkem 8.920 Kč (3.920 Kč před podáním žaloby a 5.000 Kč po podání žaloby).11. Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, aplikují se na ni pravidla zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „z. s. ú.“).12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.16. Soud se proto nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím zápůjčky řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovanou zápůjčku splácet.17. Jediný důkaz, který žalobce předložil k prokázání svých tvrzení o tom, že náležitě zkoumal úvěruschopnost žalovaného, jsou výpisy z běžného účtu žalovaného za měsíce červenec až listopad 2023. Z výpisů je patrné, že žalovanému byly z účtu opakovaně sráženy exekuce a že si bral další úvěry (např. , datum, půjčka 10.000 Kč od , Anonymizováno, ). Na výzvu k doplnění tvrzení a důkazů žalobce nereagoval.18. Soud tedy nemohl učinit jiný právní závěr, než že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.19. Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, . proti , Anonymizováno, ). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.20. Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú.21. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce vyplatil žalovanému (na základě neplatné Úvěrové smlouvy) částku 10.000 Kč a že žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 8.920 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.080 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).22. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.23. Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků, smluvních pokut, smluvních úroků či nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení. Jelikož nebyla náležitě zkoumána úvěruschopnost žalovaného, pak se tento dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. při zohlednění § 146 odst. 2 o. s. ř. Ohledně částky 3.920 Kč zaplacené před podáním žaloby soud shledal zavinění na straně žalobce, ohledně částky 5.000 Kč zaplacené po podání žaloby soud shledal zavinění na straně žalovaného. Po zohlednění těchto částek a příslušenství dospěl soud k závěru, že převážný úspěch v řízení měl žalovaný. Jelikož tomu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.