15 C 70/2021-21 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 11. prosince 2020, na zaplacení částky 62 845,63 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevráceného úvěru v částce 28 025,85 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina), dlužných úhrad za služby v částce 21 253 Kč a smluvní pokuty v částce 11 053,64 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v částce 2 513,14 Kč, úroku v poměru 15 % ročně z nevráceného úvěru 28 025,85 Kč za období od 19. května do 8. července 2020 (podle žalobkyně do postoupení pohledávky z dlužné jistiny) v částce 2 063,44 Kč, úroku ve stejném poměru ze stejné jistiny za období od 21. května 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši z nevráceného úvěru 28 025,85 Kč a úroku 2 513,14 Kč za období od 19. května 2019 (podle žalobkyně od počátku prodlení žalovaného s placením; dále viz níže 8. odstavec odůvodnění) do zaplacení, který kapitalizovala do 20. května 2020 v částce 1 532,01 Kč. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ úvěrující“) a žalovaným. Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalovanému 30 tis. Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatil úvěrující dále úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky v pevné výši 2 888 Kč a paušální ceny za plnění a služby související s poskytnutím tohoto úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru v částce 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a úhradu za umožnění platit splátky úvěru v hotovosti ve výši 5 400 Kč. To vše měl žalovaný splácet ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč do 18. května 2020. Žalovaný však úvěrující dosud nezaplatil žalované částky jistiny, ceny a úroku v žalované výši z nevráceného úroku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení a smluvní pokuty. Ta měla být sjednána v poměru 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně v částce 500 Kč za každou splátku. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny s účinností ke dni 8. července 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 29. listopadu tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, jen zástupce žalobkyně prostřednictvím své podzástupkyně, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděné smlouvy. Jejím podpisem žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 30 tis. Kč a zavázal se je vrátit úvěrující a zaplatit jí uváděné úhrady a úrok v částce 2 888 Kč v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat platit další úrok v poměru 15 %. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách úvěru, které jsou psány drobným písmem (menším, než ostatní hlavní (myšleno podstatné) části ujednání) je sice zmínka o úrokové sazbě 15 %. Ta ovšem neodpovídá ani sjednanému úroku 2 888 Kč. Výslovný závazek k platbám úroku se naopak váže jen k částce 2 888 Kč. Jestliže tedy úvěrující znepřehlednila text písemné smlouvy (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy v tomto obsahu předložil žalovaný), nemůže se proto nyní dovolávat jakéhokoli plnění po účastníku, jenž nejasnost nezpůsobil. To vše je umocněno tím, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco úvěrující naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“)). 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť v příslušném řízení vystupovala na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok přesahující 200 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 5. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť jak v jiných řízeních, tak ani zde žalobkyně nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak sama poměrně podrobně popisuje, jak úvěrující ověřila schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek, které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť úvěrující zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek stanoven ve výši závislé na poskytované částce. Navíc nebylo žalobkyní nijak zohledněno, že žalovaný měl přestat splácet již od 19. března 2019, tedy hned v počátku sjednaného splácení. Služba mu tedy v podstatě nebyla poskytována a přesto bylo žádáno její plné zaplacení. I v tomto případě proto jde bezpochyby jen o úrokové zatížení poskytovaných peněz. 6. Soud tedy posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ úhradám za služby“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v březnu 2019 byla 8,71 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8,71 % ročně. To znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému úvěr 30 tis. Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 8,17 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 31 658,71 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný celkem 3 984 Kč, zbývá k zaplacení za dobu do 18. května 2020 toliko částka 26 674,71 Kč (31 658,71 – 3 984). 7. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost k placení částky 26 674,71 Kč, která představuje nevrácenou jistinu úvěru. Žalobkyně totiž neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalovaného na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaný specifikoval určení svých plateb. Proto bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalovaného tedy zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácený úvěr. 8. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ,