15 C 258/2021-25 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. května 2021, na zaplacení částky 60 476,73 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, představující podle žalobkyně jednak nevrácenou zápůjčku v částkách 16 594,73 Kč a 26 545,96 Kč (obojí žalobkyní označováno také jako jistina) a nezaplacený poplatek v částce 17 336,04 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z nevrácené zápůjčky 16 594,73 Kč v poměru 17,35 % ročně za období od 1. května 2018 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 14. prosince 2020 v částce 7 669,80 Kč a z nevrácené zápůjčky 26 545,96 Kč v poměru 29 % za období od 25. dubna 2018 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala také do 14. června 2018 v částce 1 090,60 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z nevrácené zápůjčky 16 594,73 Kč za období od 21. června 2017 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 14. prosince 2020 v částce 4 611,70 Kč a z nevrácené zápůjčky 26 545,96 Kč za období od 21. června 2017 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala 14. června 2018 v částce 2 131,01 Kč. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky 16 594,73 Kč a úroku 17,35 % dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky 26 545,96 Kč, poplatku 17 336,04 Kč a úroku 29 % dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi zapůjčitelkou a žalovaným. Na základě smlouvy ze dne [datum] poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalovanému 26 tis. Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 716 Kč s úrokovou sazbou ve výši 17,35 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 450 Kč a za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 12 072 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 18 měsíčních splátkách po 2 458 Kč do 1. května 2018. Na základě smlouvy ze dne [datum] poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalovanému 30 tis. Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 366 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy, odměnu za zpracování a doručení ve výši 7 160 Kč a za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 13 224 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 930 Kč do 25. dubna 2018. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky jistiny a poplatků a úrok v žalované výši podle výroků I. a II. z nevrácených zápůjček. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácených zápůjček. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou uzavřela se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 28. března tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděných smluv s žalovaným. Svými vlastnoručními podpisy žalovaný stvrdil převzetí peněz v částkách 26 tis. Kč (podle první smlouvy) a 30 tis. Kč (podle druhé smlouvy) a zavázal se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úroky 3 716 Kč a 5 366 Kč podle příslušné smlouvy v uvedených splátkách s tím, že 18. splátka podle první smlouvy byla sjednána jen ve výši 2 452 Kč a 60. splátka podle druhé smlouvy byla sjednána jen ve výši 880 Kč. Tento úrok byl vázán na trvání smlouvy podle sjednaných splátek. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 4. Soud naopak nezjistil, že by žalovaný ujednal se zapůjčitelkou placení poměrného úroku. Ujednání úroková poměrné sazby pro případ jiného trvání účinnosti smlouvy bylo totiž vázáno na čl. 18 smluvních podmínek. Smluvní podmínky zjevně tvořily přílohu každé zmíněné smlouvy o hlavním závazku žalovaného. Ve smyslu § 1799 a § 1817 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) tedy žalobkyně musela tvrdit a důkazně doložit, že žalovaný vyslovil výslovný souhlas s placením poměrného úroku za další dobu po sjednaném splácení. Protože nic takového žalobkyně neučinila, nemohl soud ze sjednání této vedlejší platební povinnosti (vedle hlavního smluvního závazku) vycházet. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 75,75 % u první smlouvy a 123,53 % u druhé smlouvy. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Naopak sama poměrně podrobně uváděla, jak zapůjčitelka prověřila schopnost žalovaného zápůjčky splácet. Nic jistě zapůjčitelce nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. 7. Soud tedy posoudil ujednání zapůjčitelky a žalovaného jako platně uzavřené smlouvy o zápůjčkách, jejichž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouvy jsou ovšem neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částky odpovídající shora uvedeným poplatkům za administrativní činnost a odměn za zpracování a doručení, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2016 byla 10,7 % a v březnu 2017 v poměru 9,97 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, jsou neplatné jen tyto části smluv (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 10,7 % ročně u první smlouvy a 9,97 % u druhé smlouvy. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalovanému zápůjčku 26 tis. Kč na dobu 18 měsíců za korigovaný úrok 10,7 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 28 260 Kč a pokud jde o zápůjčku 30 tis. Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 9,97 %, měl žalovaný zaplatit 31 772 Kč. Soud proto vyhodnotil veškeré platby žalovaného jako příslušné splátky příslušné poskytnuté zápůjčky. Vycházeje z tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný zaplatil z první smlouvy celkem zapůjčitelce částku 27 755,40 Kč (26