15 C 193/2022-40 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 6. dubna 2022, ve znění doplnění žaloby ze dne 23. ledna tr., na zaplacení částky 47 493,64 Kč, jakožto nedoplatku pohledávky složené jednak z nevrácené zápůjčky 16 418,83 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatků, a to v částce 12 015,17 Kč za poskytnutí a správu úvěru, v částce 1 000 Kč za zahájení vymáhání dluhu (podle bodu [číslo] smluvních podmínek) a v částce 3 600 Kč za zaslání 12 upomínek po 300 Kč (podle bodu [číslo] smluvních podmínek). Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 29 % z nevrácené zápůjčky 16 418,83 Kč za období od 18. března 2022 do zaplacení a smluvní pokuty (podle bodu [číslo] smluvních podmínek) 0,1 % denně z celkové dlužné částky ohledně níž byl žalovaný v prodlení, kterou žalobkyně kapitalizovala ke dni 1. února 2022 v částce 14 459,64 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevrácené zápůjčky 16 418,83 Kč za období od 18. března 2022 do zaplacení. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky, poplatků a ú) roku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému 27 000 Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit věřitelce dále poplatek 26 206 Kč a úrok 29 %. To vše měl žalovaný splácet v 18 měsíčních splátkách po 2 956 Kč, kdy poslední splátka činila 2 954 Kč. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácené zápůjčky. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 30. ledna tr. K jednání se dostavil jen zástupce žalobkyně prostřednictvím své podzástupkyně, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy [číslo]. Jejím podpisem žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 27 000 Kč a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděné poplatky v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 4. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat platit další úrok v poměru 29 %, nebo že by úrok ve smlouvě uvedené v absolutní částce byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. Ve smlouvě je sice zmínka o úrokové sazbě 29 %, výslovný závazek k platbě úroku se ovšem váže jen k absolutnímu úroku 6 617 Kč, nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy věřitelka takto znepřehlednila text písemné smlouvy (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy předložil žalovaný), nemůže se dovolávat jakéhokoli plnění po smluvní straně, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco věřitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020. 5. Již ze žalobních tvrzení bylo zřejmé, že nebylo možné vyhovět žalobě na placení poplatků 1 000 Kč a 3 600 Kč a smluvní pokuty. Tyto další platby totiž měly oporu jen v přílohách smlouvy, vytvořených dodavatelkou spotřebitelské služby. Jestliže ovšem tento nárok vycházel jen z příloh smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek, pak je s odkazem na § 1817 OZ nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen při výslovném souhlasu spotřebitele. V této souvislosti lze dále odkázat na zobecnitelné závěry soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ve smluvních podmínkách zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). Nepřípustnost jen obecné úpravy podmínky, za které nárok na další platební povinnost vzniká, ve smlouvě samotné a konkretizace v její příloze byla u spotřebitelských smluv také konstatována v odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Plzni, jakožto soud odvolacího ze dne 13. ledna 2015, č. j. 64 Co 228/2014-58, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 236/2013 a ze dne 28. ledna 2015, č. j. 25 Co 309/2014 - 52, ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 71/2013. Žalobkyně přitom netvrdila, že by žalovaný takový výslovný souhlas učinil. 6. Z hlediska právní kvalifikace dalších vedlejších plateb (podle smlouvy poplatků 26 206 Kč) sjednaných ve smlouvě, nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy stejné věřitelky o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou, s výjimkou poplatku za pojištění, odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích, pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 100,48 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. 7. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla při jednání před soudem, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatků za administrování půjčky a za inkaso splátek jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani (ohledně smluv stejné věřitelky v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť nikdy nebylo vysvětleno, z čeho by ona rizikovost měla být dovozena. Věřitelce jistě nic nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané poplatky v celkové částce 26 206 Kč je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. 8. Soud tedy posoudil ujednání věřitelky a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejichž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v [měsíc] [rok] byla 8,79 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8,79 % ročně. To znamená, že pokud by věřitelka poskytla žalovanému zápůjčku 27 000 Kč na dobu 18 měsíců za korigovaný úrok 8,79 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 28 926 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný celkem 24 772 Kč, zbývá k vrácení zápůjčky částka 4 154 Kč. 9. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost jen k placení částky 4 154 Kč jak