Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 41 678 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým na opravu návěsu RZ , SPZ, , kterou žalovaný způsobil při plnění pracovních úkolů.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela pasivní.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobce s takovým postupem souhlasil. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 31. 10. 2023 pracovní smlouva, na jejímž základě byl žalovaný u žalobce zaměstnán jako řidič nákladního vozidla. Dne 31. 8. 2024 byl pracovní poměr ukončen dohodou stran (zjištěno z pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2023 a dohody o skončení pracovního poměru ze dne 1. 8. 2024). Dne 8. 8. 2024 byla žalovaným způsobena škoda na návěsu RZ , SPZ, tím, že zapřahal návěs do tahače a nesprávně jej zajistil, v důsledku čehož se v zatáčce návěs vypřáhl. Tím byla žalovaným žalobci způsobena škoda ve výši 41 678 Kč, která představuje náklady na opravu návěsu (zjištěno z faktury č. , Anonymizováno, ). Žalovaný prohlásil, že způsobil škodu na návěsu žalobce a že náklady na jeho opravu uhradí (zjištěno z prohlášení žalovaného ze dne 9. 8. 2024). Výše hrubého příjmu žalovaného byla za duben 2024 v částce 41 031 Kč, za květen 2024 v částce 44 444 Kč a za červen 2024 v částce 6 016 Kč, tedy celkem 91 491 Kč. V tomto období odpracoval 288 hodin (zjištěno ze mzdového listu žalovaného). Žalobce žalovaného dne 9. 1. 2026 vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do 20. 1. 2026, žalovaný však na výzvu nereagoval a neuhradil ničeho (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 9. 1. 2026 a podacího archu).6. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že dluh po vzniku povinnosti k náhradě škody splnil. Tvrdí-li dlužník zánik závazku splněním, tíží jej břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně této skutečnosti. V řízení však nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by žalovaný žalobci požadovanou částku uhradil.7. Na základě provedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaný byl v době škodní události zaměstnancem žalobce. Při výkonu práce řidiče při zapřahání návěsu RZ , SPZ, tento návěs řádně nezajistil, v důsledku čehož došlo za jízdy k jeho vypřažení a poškození. Žalobci tím vznikla škoda představující náklady na opravu návěsu ve výši 41 678 Kč. Žalovaný následně písemně prohlásil, že předmětnou škodu způsobil, a zavázal se náklady na opravu uhradit. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě škody nejpozději do 20. 1. 2026, žalovaný však požadovanou částku neuhradil.8. Podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalovaný při plnění pracovních úkolů porušil své pracovní povinnosti tím, že řádně nezajistil zapřahání návěsu. V příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla žalobci škoda ve výši 41 678 Kč. Současně bylo prokázáno zavinění žalovaného alespoň ve formě nedbalosti. Jsou tak splněny všechny zákonné předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 250 zákoníku práce. Požadovaná náhrada škody ve výši 41 678 Kč nepřevyšuje limit náhrady škody stanovený v § 257 odst. 2 zákoníku práce, neboť je výrazně nižší než čtyřapůlnásobek průměrného výdělku žalovaného zjištěného z údajů za rozhodné období. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu nejpozději do 20. 1. 2026. Tím, že dluh v této lhůtě nesplnil, dostal se od 21. 1. 2026 do prodlení. Nárok žalobce na úrok z prodlení proto vyplývá z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 668 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 2 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh na vydání EPR) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 2 034,90 Kč, když zástupce žalobce je plátcem této daně.10. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy do tří dnů od právní moci rozsudku.