12 C 76/2021-77 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobou soudu doručenou dne 20.5.2021 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým má být určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem datovaným 22.3.2021 doručené 12.4.2021, je neplatné a žalované uloženo uhradit náhradu nákladů řízení žalobci. Žalobce tvrdil, že na základě pracovní smlouvy z 1.3.2017 byl u žalované zaměstnán jako řidič autobusu s místem výkonu práce Královehradecký kraj, pravidelným pracovištěm [obec], [ulice a číslo]. Přípisem z 22.3.2021 ukončila žalovaná se žalobcem okamžitým zrušením pracovní poměr z důvodu neomluvené absence v zaměstnání od 8.3.2021 do 19.3.2021, současně připojeným dopisem sdělila, že mu byl nedopatřením 9.3.2021 zaslán neplatný zápočtový list s ukončením pracovního poměru k 5.3.2021, dopisy byly doručeny 12.4.2021 do bydliště žalobce. Žalobce byl od 24.8.2020 do 7.3.2020 pro úraz v pracovní neschopnosti, v lednu 2021 se od kolegů dozvěděl, že žalovaná pro neúspěch ve výběrovém řízení nebude od 7.3.2021 provozovat autobusovou dopravu v Královehradeckém kraji O tomto žalovaná žalobce ani další zaměstnance pracoviště neinformovala. Zástupkyně žalobce doporučeně 15.2.2021 vyzvala žalovanou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru z důvodu zrušení provozu v [obec] podle § 52 a) zákoníku práce. Žalovaná sdělila, že má pro žalobce připravenu práci podle pracovní smlouvy a nechce ukončit pracovní poměr, místo výkonu práce nespecifikovala. Pokud žalobce nechtěl u žalované dále pracovat, měl dát sám výpověď z pracovního poměru. Žalobce koncem února 2021 oslovila [právnická osoba], která v daném výběrovém řízení uspěla, s nabídkou pracovního poměru s datem nástupu 8.3.2021 s tím, že by obsluhoval stejnou autobusovou linku jako u žalované pro nejistotu budoucího zaměstnání podal žalobce u žalované výpověď k 5.3.2021, doručena byla žalované 2.3.2021, v textu žalobce sděloval, že nemůže setrvat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty. Žalovaná napřímo žalobci zaslala návrh dohody o rozvázání pracovního poměru k žádosti žalobce, na který žalobce nepřistoupil, kdy důvodem bylo chybné datum 15.2.2021, kdy k doručení žalované došlo 15.3.2021 a ona 18.3.2021 reagovala. Žalovaná neměla potřebu žalobce zaměstnat, ale vyhnout se povinnosti mu zaplatit odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce, o čemž svědčí i doručení zápočtového listu z 9.3.2021, který byl následně odvolán. Okamžité zrušení pracovního poměru z 22.3.2021 ze strany žalované je podle žalobce neplatné, neboť jeho pracovní poměr byl ukončen k 5.3.2021 výpovědí z jeho strany. Navíc nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, žalobce neporušil zvlášť hrubým způsobem povinnost při vykonávané práci, respektive neporušil žádnou povinnost. Jeho nepřítomnost v práci nebyla neomluvená, nedodržená výpovědní lhůta byla zdůvodněna. Sama žalovaná způsobila nejistotu žalobce ohledně pokračování jeho zaměstnání, přivedla ho do tísnivé situace, za které si zvolil jistější cestu pokračování v původně sjednané práci, byť s jiným zaměstnavatelem. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované. Žalobkyně považuje okamžité zrušení ze dne 22.3.2021 doručené žalobci dne 16.4.2021 za platné právní jednání s následujícím odůvodněním. Jelikož žalobce nesporuje doručení okamžitého zrušení a ani jeho formální náležitosti, vyjadřuje se žalovaná pouze ke sporným bodům skončení pracovního poměru. Žalobce má dle pracovní smlouvy sjednáno jako místo výkonu práce Královéhradecký kraj a není tak vázán pouze na jedno konkrétní pracoviště. Žalovaná měla od počátku v plánu přidělovat žalobci práci v rámci provozování [anonymizováno] ve městě [obec], kde mu také byly po ukončení dočasné pracovní neschopnosti naplánovány směny. Žalovaná žalobci dopisem ze dne 15.2.2021 explicitně sdělila, že pro něj práci má a bude mu ji i nadále přidělovat. Důkazem je písemný rozvrh týdenní pracovní doby, který má u žalované podobu tzv. denních plánů, ze kterých je jednoznačně patrné, že se žalobcem bylo v rámci plánování směn (práce) počítáno; jméno žalobce je vždy uvedeno v odstavci„ Grafikon řidiči“ s dovětkem [obec] [anonymizováno]. Žádné ustanovení zákoníku práce neukládá žalované, aby informovala své zaměstnance o ukončení určité zakázky. Povinností žalované naopak je podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Pokud by žalovaná pro žalobce práci neměla, jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, kdy žalobci v takovém případě náleží náhrada mzdy. Žalobce tak vůbec nemůže hovořit o jakékoliv nejistotě, když kroky žalované byly od počátku zcela transparentní a jsou písemně podloženy. Stanoviska žalované žalobce nedbal, podal dne 2.3.2021 výpověď a totožným přípisem přiznal, že hodlá porušit své zákonné povinnosti („ Dne 7.3.2021 nastupuje na stejnou práci na stejném místě u nového zaměstnavatele, který od tohoto dne jeho pracoviště provozuje. Nemá tedy možnost setrvat v pracovním poměru po dobu výpovědní doby.“). Na výpověď žalobce reagovala žalovaná obratem dne 18.3.2021, kdy výslovně trvala na dodržení celé výpovědní doby. Podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době (srov. § 81 odst. 3 zákoníku práce). V případě, kdy brání zaměstnanci v práci relevantní překážka, jedná se o překážku v práci dle § 191 a násl. zákoníku práce. Jakékoliv zameškání práce, kdy současně není dána zákoníkem práce předvídaná překážka, je nutno považovat za neomluvenou absenci. Žalovaná nesouhlasí s právními závěry žalobce, že postačuje, že svou nepřítomnost žalobce předem„ omluvil“; k vyloučení neomluvené absence je nutné uvést a prokázat právně relevantní překážku v práci (srov. § 206 odst. 1 a 2 zákoníku práce). Žalovaná odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2002, sp. zn. 21 Cdo 910/2001, podle nějž o neomluvené zameškání práce zaměstnancem se jedná tehdy, jestliže zaměstnanec ve sjednané pracovní době neplní svoje pracovní povinnosti z pracovního poměru z důvodu nepřítomnosti na určeném pracovišti a jestliže nepřítomnost není způsobena jeho prokázanou pracovní neschopností, čerpáním dovolené v souladu se zákoníkem práce nebo zákonnou překážkou v práci. Dle § 348 odst. 3 zákoníku práce platí, že o neomluveném zameškání práce rozhoduje zásadně zaměstnavatel, nikoliv dotčený zaměstnanec. Podle žalované je nepochybně smyslem a účelem výpovědní doby, aby měl zaměstnanec časový prostor hledat si nové uplatnění (při výpovědi ze strany zaměstnavatele), nebo aby měl naopak zaměstnavatel časový prostor hledat si adekvátní náhradu (při výpovědi ze strany zaměstnance), o což ale žalobce žalovanou nezákonně připravil. Žalovaná má za to, že žalobce opakovaně a zaviněně porušil své základní pracovní povinnosti, zejména podle § 38 odst. 1 písm. a), § 81 odst. 3 a § 301 písm. b) zákoníku práce a to zvláště hrubým způsobem, když zameškal celkem 10 pracovních směn, nejednalo se tak o jakékoliv ojedinělé selhání, ale jednalo se o cílené ignorování zákona, kdy soudní judikatura uzavřela, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007. Nadto žalovaná poukazuje na zcela suverénní přístup žalobce, který jí přípisem ze dne 2.3.2021 (výpovědí) oznámil, že si je sice vědom své zákonné povinnosti dodržet výpovědní dobu, ale že tak cíleně neučiní, přičemž jde o úmyslné porušení povinností (nepřímý úmysl), což má na posouzení platnosti předmětného okamžitého zrušení zásadní vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4411/2007). Ať už jsou důvody žalobce jakékoliv, došlo zaviněným jednáním žalobce k řadě komplikací, které musela žalovaná řešit, kdy vzhledem k velmi vysoké zaměstnanosti se žalovaná neustále potýká s nedostatkem řidičů. Žalovaná žalobcem navrhované uzavření dohody neakceptovala, neboť důvod deklarovaný dohodou - nadbytečnost žalobce ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce) nebyl dán a jednalo by se tak o tzv. fiktivní nadbytečnost, viz výše ve vyjádření. 3. Žalobce při jednání doplnil, že obě strany podaly vlastní návrhy dohod k ukončení pracovního poměru žalobce u žalované, v návrzích se shodly i na termínu ukončení pracovního poměru, rozcházely se pouze v ostatních věcech – v podstatě nároku na odstupném. V pracovní smlouvě ale bylo sjednáno pravidelné místo [obec]. Žalovaná nikdy nesdělila, neupřesnila, jaké místo pro žalobce má, a když pak kolegové žalobce začali nastupovat k nové společnosti provozující dopravu v Královehradeckém kraji, byl žalobce pod tlakem, aby vůbec sehnal místo v Královehradeckém kraji respektive v hradeckém okrese, a proto podal výpověď, kterou žalovaná akceptovala vydáním zápočt