11 C 28/2024-27 — Okresní soud v Chrudimi

1. Návrhem ze dne 4. 11. 2023 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 29 760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 23. 3. 2023 do zaplacení, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru na 20.000,-- Kč, na nějž žalovaný zaplatil celkem 6.600,-- Kč, ale dluží žalovanou částku, kterou přes výzvu neuhradil.2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.Soud zjistil tyto skutečnosti.3. Žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 26.1.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 8), na základě níž žalobce zaplatil žalovanému téhož dne částku 20.000,-- Kč s tím, že žalovaný 60 týdenních splátkách po 606 Kč vrátí celkem 36.360,-- Kč. Žalovaný vrátil celkem 6.600,-- Kč (č.l. 2 p.v.).4. Žalobce jako doklady o vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného předložil kartu klienta (č.l. 9), k níž nejsou doloženy další doklady, přičemž žalovaný uvádí zjištěný celkový čistý měsíční příjem 16 373 Kč splatný 1x za měsíc; v položce výdajů je částka 9 232 Kč a použitelné příjmy mají činit 7 141 Kč. Soud marně vyzval žalobce k doložení dokumentů, z nichž žalobce při posouzení úvěruschopnosti vycházel (č.l. 15).Právní posouzení5. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“).6. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).7. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku).8. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).9. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).10. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).11. Soud si je vědom, že z hlediska občanskoprávní skutkové podstaty lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, či , spisová značka, dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, nebo , spisová značka, ).12. Věřitel vyplatil žalovanému 20.000,-- Kč, s tím, že mu žalovaný do 60 týdnů vrátí částku 36 360,-- Kč, přičemž sám věřitel vyčíslil úrok částkou 70,89% ročně, RPSN 212,77% (č.l. 8). Věřitel tak požadoval navýšení o 81,8%, tj. 70,89% ročně (při vynásobení podílem 52 týdnů v roce 60 týdny splácení jde o 70,89% ročně). Na základě této smlouvy žalobce požadoval na žalovaném zaplatit po odečtení zaplacených 6.600,-- Kč dalších 29 760,-- Kč.13. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod [12]). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahovala jednotky procent. Faktické úrokové navýšení se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).14. Rovněž rozvržení splátek do týdenních plateb v situaci, kdy drtivá většina příjmů je vyplácena měsíčně (mzdy, platy, dávky) indikuje lichevní schéma15. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Z předložené karty (viz bod [4]) plyne, že žalobce pracoval s bilancí, kterou nebyl s to doložit a neuvedl rovněž, jak úvěruschopnost vyhodnotil. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes opticky nízkou splátku, již od počátku neúměrné, neboť disponibilní příjmy žalovaného byly nadsazeny. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen celý rok. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalovaného. není patrné, jak bylo posouzeno, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil předchozí úvěr, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci nemá být úvěr vůbec poskytnut16. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku 1964 a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej rovněž anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale