12 C 9/2015-103 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí 217 791 Kč s příslušenstvím a dále částku 18 472,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že od 1. 9. 2008 byla zaměstnána jako referentka u společnosti [právnická osoba] s místem výkonu práce v [anonymizována dvě slova], a to na dobu určitou do 31. 8. 2009, a od 1. 7. 2010 na dobu neurčitou, kdy došlo ke změně druhu práce, takže pracovala jako vedoucí kuchyně a kantýny v závodní restauraci [právnická osoba] v [obec], [ulice a číslo]. Přípisem ze dne 17. 7. 2012 jí zaměstnavatel sdělil, že k 31. 8. 2012 dojde k fúzi se společností [právnická osoba], čímž přešlo jmění zanikající společnosti se všemi pohledávkami a závazky. Dne 27. 9. 2012 se na pracoviště dostavil zaměstnanec společnosti [právnická osoba], který žalobkyni a dalším 12 zaměstnankyním předal přípis zaměstnavatele z 25. 9. 2012, ve kterém bylo uvedeno, že se mají dostavit 1. 10. 2012 k podnikateli [celé jméno žalovaného], který údajně k uvedenému datu přejímá veškeré činnosti v oblasti závodního stravování, že se od tohoto data stává jejich novým přejímajícím zaměstnavatelem, veškeré pracovní podmínky podle uzavřených pracovních smluv měly být zachovány v plném rozsahu. Žalobkyně se 1. 10. 2012 s dalšími zaměstnankyněmi dostávala na své pracoviště v 5:45 hod., ale žalobkyni a dalším pěti zaměstnankyním žalovaný odepřel přístup s tím, že má vlastní personál. Žalobkyně se proto 3. 10. 2012 dostavila na Úřad práce v [obec], avšak nebyla zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání, neboť neměla ukončen pracovní poměr. Dne 8. 10. 2012 znovu navštívila předchozího zaměstnavatele [právnická osoba] a žádala o přidělení práce. Společnost jít napsala potvrzení o návštěvě, avšak trvala na tom, že zaměstnavatelem je žalovaný. Za situace, kdy žalobkyně zůstala od 1. 10. 2012 bez zaměstnání a bez příjmu a nemohla ani pobírat podporu v nezaměstnanosti obrátila se v říjnu 2012 na [název soudu] a navrhla rozvázání pracovního poměru se společností [právnická osoba], kdy argumentovala přípisem z 25. 9. 2012 s tím že zaměstnavatel a ani žalovaný jí o změně situace neinformovali předem. [název soudu] však žalobu zamítl s odůvodněním mimo jiné proto, že žalovaným není ve sporu pasivně legitimován a již proto musela být žaloba zamítnuta. Žalobkyně v době od 1. 10. 2012 do 30. 4. 2013 nebyla zaměstnaná, nepodařilo se jí zajistit zaměstnání, když neměla ukončen předchozí pracovní poměr a z téhož důvodu ani nepobírala podporu v nezaměstnanosti a dostala se do životní situace, kdy byla závislá na pomoci svého otce a na sociálních dávkách. Situaci řešila tak, že se pokusila zajistit si obživu podnikáním od 1. 5. 2013. Přestože žalovaný skutečnost, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů popíral, snažila se s ním kontaktovat prostřednictvím své právní zástupkyně 18. 4. 2014 a dohodnout si schůzku, avšak žalovaný reagoval tak, že nenastaly podmínky předvídané v § 338 zákoníku práce, ačkoliv ještě dříve dopisu právní zástupkyně žalobkyně ze dne 31. 3. 2014 podala žalovanému informaci o tom, že podle potvrzení OSSZ Louny ze dne 1. 4. 2014 je zřejmé, že byla u něho přihlášena na hlavní pracovní poměr od 30. 9. 2012. Vzhledem k tomu, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného, požadovala žalobkyně k datu přechodu náhradu mzdy, neboť jí v rozporu s § 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, čímž vznikla překážka na straně zaměstnavatele z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 129 zákoníku práce. Podle žalobkyně její průměrný měsíční plat činil 31 113 Kč za 3. čtvrtletí roku 2012, takže za 7 měsíců činí náhrada mzdy 217 791 Kč, kdy úrok z prodlení požaduje ode dne následujícího po splatnosti mzdy za daný měsíc. V době, kdy žalobkyně nepracovala a obdržela pouze minimální dávky probíhalo uvedené soudní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, který při zamítnutí žaloby rozhodl o povinnosti žalované ve výroku II. zaplatit společnosti [právnická osoba] náklady řízení ve výši 14 082,40 Kč. Tuto částku žalobkyně zaplatila ve splátkách. Tím, že jednala podle pokynu žalovaného, který ji práci nepřidělil, trvala na tom a dosud trvá, že je zaměstnána u společnosti [právnická osoba], hájila proto svá práva vůči této společnosti, ale jednáním žalovaného jí vznikla škoda rovnající se částce, kterou byla povinna zaplatit. Na ochranu svých zájmů uhradila právní služby ve výši 3 600 Kč, které rovněž po žalovaném požaduje. Pro zjednodušení, ze součtu těchto částek, tedy z částky 18 472,40 Kč požadovala žalobkyně úroky z prodlení až ode dne podání žaloby, tedy od 21. 1. 2015. 2. Proti soudem podanému platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor a ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, kterou nepovažoval za důvodnou a uplatněný nárok žalobou neuznal. Žalovaný nesouhlasil, že by došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti [právnická osoba] na něj a k zániku práv a povinností vůči původnímu zaměstnavateli ve smyslu § 338 a následujících zákoníku práce. Žalovaný vyjádřil své přesvědčení, že k naplnění podmínek ustanovení § 338 zákoníku práce nedošlo, nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobkyně ani dalších zaměstnanců [právnická osoba] spol. s r.o. na žalovaného. Žalovaný odmítl, že by uzavřením smlouvy mezi ním a společností [právnická osoba] s účinnosti od 1. 10. 2012 došlo k naplnění podmínek § 338 zákoníku práce. Potvrdil, že Oblastní inspektorát práce pro [anonymizováno] a [územní celek] a Státní úřad inspekce práce jako orgán dovolací dospěly k opačnému závěru, avšak jejich rozhodnutí žalovaný považoval za nezákonná, proto proti nim podal u [název soudu] správní žalobu, která je vedena pod sp. zn. [spisová značka] a dosud o této žalobě nebylo rozhodnuto. Žalovaný nesouhlasil s výkladem § 338 zákoníku práce a směrnice Rady 2001/23 EC ze dne 12. 3. 2001, jejíž transpozicí má být ustanovení § 338 a následujících zákoníku práce výsledkem, který podaly správní orgány obou stupňů. Poukázal na to, že podle názoru právních autorit jednou z nezbytných podmínek zákonného přechodu pracovněprávních vztahů ve smyslu směrnice a zákoníku práce je úplná ztráta schopnosti původního zaměstnavatele být zaměstnavatelem. K naplnění podmínek by tudíž muselo dojít, pokud by společnost [právnická osoba] úplně ztratila schopnost být zaměstnavatelem, ale nic takového se nestalo, tato společnost nadále existuje a je nadále jedním z největších provozovatelů závodního stravování na [anonymizováno], v celém [anonymizováno] kraji, potažmo v celé České republice. Žalovaný na podporu svých tvrzení široce rozebírá článek autorů JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] publikovaného v Bulletinu advokacie [číslo] na straně 42 až 45. Podle žalovaného opačný výklad, než podávají autoři by umožňoval absurdní závěr, podle kterého by mohlo být možné a legální vytvářet skupiny zaměstnanců privilegovaných oproti jiným zaměstnancům tím, že by tito zaměstnanci měli vždy při změně zaměstnavatele zajištěno trvání svých pracovněprávních poměrů v podstatě„ na věčné časy“. Žalovaný dále ve svém vyjádření uvedl důvody, pro které nemohlo dojít k zákonnému přechodu pracovněprávních vztahů s odkazem na odborné články a další důvody, které ve vyjádření rozvedl. Žalovaný rovněž vyjádřil své vědomí toho, že předmětným ustanovením má být zaměstnancům poskytována určitá míra ochrany před ztrátou zaměstnání a případným neseriózním jednáním zaměstnavatele, ale na druhou stranu musí mít tato ochrana, podle žalobce, své meze a být přiměřená. Žalovaný trval na tom, že k přechodu pracovněprávního vztahu žalobkyně by mohlo dojít jedině tehdy, pokud by společnost [právnická osoba] přestala úplně provozovat předmětnou činnost (závodní stravování) a ztratila by způsobilost být ve vztahu k ní zaměstnavatelem, k čemuž nedošlo. Dodal že mu společnost [právnická osoba] předložila návrh smlouvy o podmínkách přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 a následujících zákoníku práce ke dni 1. 10. 2012, protože však s návrhem nesouhlasil, tuto smlouvu nikdy neuzavřel. Dále upozornil, že nebyl účastníkem řízení, které vedla žalobkyně se společností [právnická osoba] u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a která měla být údajně zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace; v korespondenci žádal žalobkyni před podáním žaloby o poskytnutí tohoto rozsudku a sdělení důvodu, proč nepodala proti předmětnému rozsudku odvolání, avšak žalobkyně odmítla poskytnout tento rozsudek. 3. Usnesením ze dne 20. 3. 2017, čj. 12 C 9/2015-72 soud řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. 4. Protože v průběhu řízení vzala žalobkyně se souhlasem žalovaného žalobu zpět do částky 18 472,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 18 472,40 Kč od 21. 1. 2015 do zaplacení soud v uvedeném rozsahu řízení zastavil dle § 96 odst.1,2 o.s.ř. 5.