Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 32 388,01 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 1. 2024, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, . Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky, tedy celkovou částku 27 888 Kč po 1 992 Kč měsíčně. Jelikož žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, když uhradil naposledy dne 30. 3. 2024 částku 1 000 Kč, vzniklo právnímu předchůdci žalobce od data splatnosti následující splátky právo požadovat úhradu zbytku dluhu najednou. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny ve výši 13 832,46 Kč, úroku ve výši 660,80 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru ve výši 6 300 Kč, úhradě za administrativní činnosti ve výši 1 780,46 Kč a úhradě za umožnění platit splátky hotově ve výši 2 314,29 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 10. 12. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně.2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, především vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách o příjmech a výdajích žalovaného. Dále uvedl, že dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o trestný čin úvěrového podvodu. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem.3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (převzal osobně na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným dne 19. 1. 2024 pod č. , hodnota, vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.5. Dále žalobce doložil žádost o úvěr ze dne 19. 1. 2024, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je zaměstnán s příjmem ze mzdy ve výši 19 897 Kč měsíčně. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 7 675 Kč, z toho 2 250 Kč výdaje na bydlení a energie, 4 255 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 1 170 Kč jsou srážky z mzdy / výživné. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije rodinného příslušníka (nikoli u rodičů), je rozvedený a nemá vyživovací povinnosti. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: výplatní pásky, pracovní smlouva a potvrzení od zaměstnavatele.6. Dále žalobce doložil pracovní smlouvu ze dne 1. 3. 2022, kterou uzavřel žalovaný jako zaměstnanec se zde uvedenou společností jako zaměstnavatelem na dobu neurčitou. K tomu žalobce doložil tři výplatní pásky žalovaného, z nichž vyplynulo, že v říjnu 2023 jeho čistá mzda po srážkách činila 19 760 Kč, v listopadu 2023 činila 19 760 Kč a v prosinci 2023 činila 17 822 Kč.7. Z výpisu plateb označeného shora uvedeným číslem úvěrové smlouvy vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil celkem 3 000 Kč.8. Z oznámení ze dne 6. 1. 2026 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 9. 3. 2026 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 9. 3. 2026.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 10. 12. 2025 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 3 000 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v žádosti o úvěr, jak je shora specifikována, opatřil si pracovní smlouvu a tři výplatní pásky žalovaného. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, žalovanému byla zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 3 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o SP), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.13. Žalobce doložil příjmy žalovaného, nicméně nedoložil, že by jeho právní předchůdce objektivně zkoumal výdaje žalovaného, a to za situace, kdy byl žalovaný poměrně rizikovým klientem. Doložené příjmy žalovaného byly poměrně nízké, ještě nižší, než bylo deklarováno v žádosti o úvěr (19 114 Kč průměrně oproti 19 897 Kč v žádosti). Deklarované výdaje žalovaného se nejeví jako věrohodné, neboť jsou příliš nízké. Náklady na bydlení ve výši 2 250 Kč jsou i při sdíleném bydlení bez dalšího nepravděpodobné, stejně tak veškeré výdaje na živobytí ve výši zhruba 4 000 Kč měsíčně. V daném kontext se navíc nabízí otázka, proč by tedy žalovaný, jemuž má po úhradě veškerých výdajů zbývat k volnému užití zhruba 12 500 Kč měsíčně, měl potřebu si za výrazně nevýhodných podmínek půjčovat částku 15 000 Kč. Za shora popsané důkazní situace nelze dospět k dostatečně kvalifikovanému závěru o úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření smlouvy, když nebyly doloženy nijak jeho výdaje a výdaje deklarované nebyly bez dalšího věrohodné.14. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu nijak nerozšířil, nedošlo. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). S ohledem na výše uvedené a závěr o nedostatku zkoumání úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobce soudu nezbylo, než předmětnou úvěrovou smlouvu s odkazem na § 87 zákona o SP a výše uvedené shledat neplatnou.15. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný v daném případě povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 15 000 Kč poníženou o již provedené platby na 3 000 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).16. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.