Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 27. 4. 2026 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 200 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení.4. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 5. 2026 byla žalovaná vyzvána, zda podle § 115a o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, žalovaná se ve lhůtě nevyjádřila, soud měl tedy za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání stejně jako žalobkyně.5. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, formuláře pro standartní informace, potvrzení o platbě, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci: Mezi účastníky byla dne 22. 7. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Smlouva byla uzavřena distančně prostřednictvím SMS kódu a za předchozího ověření totožnosti žalované prostřednictvím verifikační platby. Úvěr byl vyplacen žalované bezhotovostně v celkové výši 20 000 se splatností 21. 8. 2025. Žalovaná se zavázala zaplatit za úvěr kapitalizované úroky ve výši 7 200 Kč. Úvěrující společnost se nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované. Žalovaná ničeho nezaplatila. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřila, neměla výhrady k projednání věci bez nařízení jednání.8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.13. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.14. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.17. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.18. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.19. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny, dle žalobkyně ve výši 20 000 Kč.20. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaná zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla dne 22. 7. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaná čerpala bezhotovostně finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaná doposud ničeho neuhradila, představuje dluh na jistině 20 000 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně se žalobou úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.21. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2024 pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti, pro který je smlouva o úvěru absolutně neplatná, k čemuž soud přihlíží i bez návrhu.22. Žalobkyně v řízení ani netvrdila, ani neprokazovala, že se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru úvěruschopností žalované zabývala. V tomto směru neunesla ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Zákon ukládá úvěrující společnosti posoudit nejen příjmovou, ale rovněž výdajovou stránku majetkových poměrů úvěrovaného, v tomto směru nejsou tvrzení ani důkazy úplné. Žalobkyně žádným způsobem nezkoumala příjmy a výdaje žalované, soudu žádné relevantní důkazy v tomto směru nepředložila, sotva tak mohla mít představu o tom, jaké jsou skutečné poměry žalované a zda je schopna hradit závazky vyplývající ze smlouvy, navíc ve splatnosti do měsíce, jak vyplývá ze smlouvy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III US 4129/18 dovodil povinnost obecných soudů zkoumat, zda úvěrující společnost při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit a pokud soud tuto povinnost nezkoumal, zasáhl tím do základního práva spotřebitel na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.23. Z uvedeného vyplývá požadavek, aby se soudy zabývaly tím, zda úvěrující společnost zkoumala úvěruschopnost, neboť reálné splacení dluhu je výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být soudy vzata vždy bez ohledu na to, zda v nějakém zákoně je výslovně zakotvena.24. S ohledem na shora uvedené soud dovodil, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Soud se zabýval tím, zda se úvěrující společnost dostatečně zabývala úvěruschopností v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, tj. tím, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, jaký je rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji, a zda je schopen hradit závazky, které vyplývaly ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala příjmy a výdaje žalované v rozhodné době před uzavřením smlouvy, rezignovala na své povinnosti vyplývající ze zákona, porušila své povinnosti úvěrující společnosti, nezabývala se dostatečně úvěruschopností žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy, soud proto nárok žalobkyně nemohl posoudit podle ustanovení § 2395 občanského zákona o spotřebitelském úvěru, ale vycházel z ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., vzájemné nároky vypořádal podle principů vyplývajících z ustanovení § 87 odst. 1 citovaného zákona, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu. Za situace, kdy žalovaná obdržela úvěr ve výši 20 000 Kč, doposud nic nezaplatila, představuje dluh na jistině částku 20 000 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna vrátit žalobkyni dle výroku I, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, s ohledem na nečinnost žalované a nedostatek její obrany, neměl soud žádné informace o schopnostech a možnostech žalované uhradit dlužnou jistinu, zavázal ji tedy tak, aby dluh uhradila ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Z důvodů absolutní neplatnosti smlouvy nepřiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužných úroků.25. V projednávané věci soud navíc nedovodil právo žalobkyně na příslušenství, tj. zákonné úroky z prodlení, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nemá úvěrující společnost právo na zaplacení příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení.26. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byly do českého právního řádu de facto implementovány směrnice Evropského společenství, které požadovaly zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele postihnout poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je v podstatě soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru, projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, a to dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.27. Vzhledem k tomu, že až v řízení vyvolaném žalobou soud zkoumal, zda je nárok na vrácení jistiny vyplývající z absolutně neplatné smlouvy po právu, Nejvyšší soud dovodil nedostatek práva na zákonné úroky z prodlení, de facto se úvěrovaný nemohl do podání žaloby ocitnout v prodlení, nemůže být proto sankcionován a zavázán k úhradě úroků z prodlení, jak je tomu v případě, jsou-li nároky z neplatné smlouvy vypořádávány dle principů bezdůvodného obohacení.28. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně úspěšná, má proto právo na zaplacení nákladů řízení v celém rozsahu. Tyto náklady představuje zaplacený SOP ve výši 1 088 Kč a odměna právního zastoupení dle AT jeden úkon po 400 Kč, celkem za tři úkony (převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva), dohromady 1 200 Kč a tři RP po 100 Kč, celkem 300 Kč + DPH ve výši 315 Kč, dohromady 2 903 Kč. Tyto náklady řízení je dle výroku III žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.