Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 12 002 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 12. 2022, kterou se žalovanou uzavřel věřitel – společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen původní věřitel). Pohledávka byla žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu písemné smlouvy o úvěru soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované – spotřebitelce – peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 12. 2022. Z obsahu zákaznické karty bylo zjištěno, že původní věřitel před poskytnutím úvěru posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaná dlužnou částku řádně a včas nesplácela. Žalovaná uhradila celkem částku 4 315 Kč, naposledy žalovaná zaplatila splátku dne 7. 8. 2023. Dlužná jistina činila 7 709,85 Kč a dlužný poplatek 4 292,15 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, což bylo zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky a přílohy k této smlouvě. Ke dni rozhodování soudu dlužila žalovaná žalobkyni částku 12 002 Kč a nadále trvalo prodlení žalované se zaplacením. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že v době rozhodování soudu žalovaná dlužila žalobkyni Ke dni rozhodování soudu dlužila žalovaná žalobkyni částku 12 002 Kč a nadále trvalo prodlení žalované se zaplacenímSoud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smluv o zápůjčkách vystupovala v postavení spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná uzavřeli smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky, a to na základě informací získaných od žalované i na základě předložených dokladů. S ohledem na provedené posouzení mohl původní věřitel důvodně uzavřít, že žalovaná bude schopna poskytnuté peněžité prostředky splácet. Původní věřitel neevidoval řádné a včasné splácení poskytnutých zápůjček a pohledávky za žalovanou postoupil žalobkyni dle § 1879 a násl. občanského zákoníku. Nebylo tvrzeno, tudíž ani prokázáno, že žalovaná dlužné částky žalobkyni zaplatila, soud proto výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost dluh, úroky i úroky z prodlení zaplatit.V části týkající se souhrnného poplatku, jehož součástí jsou i úroky z půjčených peněz, vzal soud v úvahu skutečnost, že žalovaná získala předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádala, a to v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. Znamenalo to pro ni nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musela žádat u některé bankovní instituce. V případě úvěru od banky by také žalovaná musela absolvovat přísnější proces ověřování schopnosti úvěr splatit. S tím souvisela i zvýšená rizikovost obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů byl soud ochoten akceptovat jako přiměřenou vyšší úplatu za poskytnutí úvěru.O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 občanského zákoníku, podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Prodlení žalované trvá od 1. 12. 2023, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí sedmidenní lhůty po úhradu poslední splátky.Při posouzení dané věci z hlediska ustanovení části první hlavy I. občanského zákoníku soud uzavřel, že uložením povinnost zaplatit dlužné částky v dané věci nebyly ve vztahu k žalované porušeny zásady, na nichž spočívá soukromé právo, jsou vyjádřeny v ustanoveních § 1 až § 14 občanského zákoníku a jsou v nich zakotveny obecné a základní principy soukromého práva.Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok II) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč (sazebník soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a dále při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 400 Kč. Advokát poskytl žalobkyni 3 úkonů právní služby (1 – příprava a převzetí zastoupení, 2 – výzva před podáním žaloby, 3 – sepis žaloby) ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu.Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.Platební rozkaz nebyl vydán v aplikaci CEPR, soud však neshledal důvody pro doměření soudního poplatku (výrok III). Platební rozkaz, který byl vydán po převedení do sporného řízení, se žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou, náhradní doručení je přitom vyloučeno. Soud proto platební rozkaz zrušil (výrok IV, § 173 občanského soudního řádu).