18 C 209/2025-21 – Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 11. 2025 po žalovaném domáhala zaplacení částky 47 837,50 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru. V žalobě uvedla, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 31. 8. 2024 byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr, který byl oprávněn čerpat až do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII smlouvy v pravidelných denních splátkách. Žalovaný načerpal dne 31. 8. 2024 úvěr ve výši 15 300 Kč a téhož dne dále částku ve výši 7 700 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když uhradil pouze 6 787,73 Kč, což mělo za následek výpověď smlouvy ze strany žalobkyně dne 3. 2. 2024. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 932,50 Kč, z nesplaceného úroku ve výši 24 079,94 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 429,98 Kč a příslušenství. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dne 21. 5. 2025, avšak bezvýsledně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše 80 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,883 % denně, a to tak, že splatnost první denní splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru.5. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že žalovaný dne 31. 8. 2024 čerpal na úvěru částku ve výši 15 300 Kč a dále částku 7 700 Kč.6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije sám. Žalovaný uvedl měsíční výdaje na bydlení ve výši 6 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky 5 000 Kč, další nezbytné výdaje 300 Kč a ostatní měsíční zbytné výdaje 6 000 Kč. Pokud se týká čistých měsíčních příjmů, uvedl žalovaný částku 35 700 Kč. Ze strany žalobkyně byla uvedena měsíční výše čistých příjmů žalované ve výši 36 604 Kč.7. Z identifikovatelných příjmů žalované soud zjistil, že žalobkyně měla ověřeny z účtu žalovaného příjmy v celkové výši 36 604 Kč.8. Z oznámení o výpovědi smlouvy soud zjistil, že úvěr byl zesplatněn ke dni 3. 2. 2025.9. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzvána dne 3. 2. 2025 k úhradě dlužné částky.10. Soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč. Při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet ovšem postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně náležitě neprověřila především čisté měsíční příjmy žalovaného, které byly tvrzeny ve výši 35 700 Kč a vypočteny žalobkyní na 36 604 Kč, když ani jedna z těchto částek nebyla nijak prokázána. Žalobkyně nedoložila žádné potvrzení o příjmech žalovaného např. prostřednictvím zaměstnavatele žalovaného. Žalobkyně ani k příjmům ani výdajům žalovaného nedodala jediný důkaz, kterým by byly tyto skutečnosti potvrzeny. Vzhledem k výše uvedenému nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobkyně jako věřitelka měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu, ale též zohlednit jeho měsíční výdaje. Žalobkyně však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalovaného, přestože vzhledem k velikosti jeho portfolia a zkušenosti a ceně za jakou úvěr poskytuje, by takové chování bylo nejen žádoucí, ale zejména očekávané. Bez takového zjištění není možné řádně posoudit úvěruschopnosti na straně žalované. Dále soud konstatoval, že sjednaný úrok ve výši 0,933 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy.11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.14. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.15. Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 9 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 0,883 % denně, tj. více jak 322 % ročně.16. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.17. Podle ustanovení § 86, § 87 bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.19. Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále uvedl, že sjednaný úrok byl tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovanou uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.20. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od žalobkyně přijal peněžitou částku 23 000 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni toto plnění ponížené o částku 6 787,73 Kč, které již žalovaný uhradil. Splatnost této částky soud určil v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 ZSÚ, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. S ohledem na výše uvedené soud tedy ve zbylé části včetně příslušenství s ohledem na zjištěný skutkový stav, žalobu jako nedůvodnou zamítl. (výrok II).21. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla ve věci méně než poloviční úspěch. Žalovanému náklady řízení v souvislosti s tímto řízením n