ECLI: ECLI:CZ:OSHK:2026:18.C.42.2026.1 Datum: 2026-06-16 Předmět: o zaplacení částky 138 308,90 Kč s příslušenstvím Ustanovení: § 101 z. č. 99/1963 Sb., § 115a z. č. 99/1963 Sb., § 142 z. č. 99/1963 Sb., § 160 z. č. 99/1963 Sb., § 87 z. č. 262/2006 Sb., § 86 z. č. 418/2011 Sb., § 87 z. č. 418/2011 Sb., § 576 z. č. 89/2012 Sb., platební rozkaznáklady řízeníbezdůvodné obohacenílhůtysmlouva o úvěrunáhrada nákladůnásledek
O co šlo: o zaplacení částky 138 308,90 Kč s příslušenstvím (§ 101 z. č. 99/1963 Sb., § 115a z. č. 99/1963 Sb., § 142 z. č. 99/1963 Sb., § 160 z. č. 99/1963 Sb., § 87 z. č. 262/2006 Sb., § 86 z. č. 418/2011 Sb., § 87 z. č)
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 2. 2026 po žalovaném domáhala zaplacení částky 138 308,90 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru. V žalobě uvedla, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 5. 9. 2024 byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr, který byl oprávněn čerpat až do výše 66 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII smlouvy v pravidelných denních splátkách. Žalovaný načerpal dne 5. 9. 2024 úvěr ve výši 11 500 Kč, dne 12. 12. 2024 ve výši 6 000 Kč, dne 26. 3. 2025 ve výši 20 025 Kč, dne 30. 3. 2025 ve výši 20 302 Kč, dne 31. 3. 2025 ve výši 19 995 Kč, dne 31. 3. 2025 ve výši 21 665 Kč a dne 5. 4. 2025 ve výši 17 568 Kč, spolu s čerpáním úvěru si žalovaný zvolil volitelné služby „Presto“. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když uhradil pouze 50 200,84 Kč, což mělo za následek výpověď smlouvy ze strany žalobkyně ke dni 10. 10. 2025, ode dne 11. 10. 2025 je tak žalovaný v prodlení s úhradou celého úvěru. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 66 856,74 Kč, z nesplaceného úroku ve výši 68 280,28 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 306,07 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 144,90 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 720,91 Kč a příslušenství. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dne 1. 2. 2026, avšak bezvýsledně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 9. 2024 soud zjistil, že žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše 66 500 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,983 % denně, a to tak, že splatnost první denní splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána možnost žalobkyně požadovat po žalovaném uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení.5. Z přehledu bankovních transakcí soud zjistil, že žalovaný dne 5. 9. 2024 čerpal na úvěr částku ve výši 11 500 Kč, dne 12. 12. 2024 ve výši 6 000 Kč, dne 26. 3. 2025 ve výši 20 025 Kč, dne 30. 3. 2025 ve výši 20 302 Kč, dne 31. 3. 2025 ve výši 19 995 Kč, dne 31. 3. 2025 ve výši 21 665 Kč a dne 5. 4. 2025 ve výši 17 568 Kč.6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije sám. Část formuláře pro žalovaný uvedené měsíční výdaje zůstala nevyplněna. Pokud se týká čistých měsíčních příjmů, uvedl žalovaný částku 25 000 Kč. Ze strany žalobkyně byla uvedena měsíční výše ověřených čistých příjmů žalovaného ve výši 46 105 Kč.7. Z identifikovatelných příjmů žalovaného soud zjistil, že za období od 14. 9. 2023 do 29. 8. 2024 měla žalobkyně ověřeny z účtu žalovaného měsíční příjmy v celkové výši 46 105 Kč.8. Z oznámení o výpovědi smlouvy soud zjistil, že smlouva byla ze strany žalobkyně vypovězena dne 10. 10. 2025.9. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván dne 28. 1. 2026 k úhradě dlužné částky.10. Soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 117 055 Kč. Při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet ovšem postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. s odbornou péčí. Žalobkyně náležitě neprověřila především čisté měsíční příjmy žalovaného, které byly tvrzeny ve výši 25 000 Kč a vypočteny žalobkyní na 46 105 Kč, když ani jedna z těchto částek nebyla nijak prokázána. Žalobkyně nedoložila žádné potvrzení o příjmech žalovaného např. prostřednictvím zaměstnavatele žalovaného. Žalobkyně dále nezkoumala další výdaje žalovaného, kdy lze těžko uvěřit tomu, že žalovaný neměl žádné další osobní náklady. Žalobkyně ani k příjmům ani výdajům žalovaného nedodala jediný důkaz, kterým by byly tyto skutečnosti potvrzeny. Vzhledem k výše uvedenému nelze považovat posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za dostatečné a provedené s odbornou péčí. Žalobkyně jako věřitelka měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat nejen vzhledem k výši jeho měsíčního příjmu, ale též zohlednit jeho měsíční výdaje. Žalobkyně však s odbornou péčí nepostupovala, kdy řádně neporovnala výdaje a příjmy žalovaného, přestože vzhledem k velikosti jejího portfolia a zkušenosti a ceně za jakou úvěr poskytuje, by takové chování bylo nejen žádoucí, ale zejména očekávané. Bez takového zjištění není možné řádně posoudit úvěruschopnost na straně žalovaného. Dále soud konstatoval, že sjednaný úrok ve výši 0,983 % denně byl sjednán v rozporu s dobrými mravy.11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.14. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.15. Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu se v roce 2024 v bankovním sektoru pohybovala úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů okolo 8 % až 9 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 0,983 % denně, tj. více jak 358 % ročně.16. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.17. Podle ustanovení § 86, § 87 bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.19. Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. Dále uvedl, že sjednaný úrok byl tím stěžejním, co vedlo žalobkyni k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by žalobkyně bez úroku v této výši smlouvu o úvěru se žalovaným uzavřela. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.20. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od žalobkyně přijal peněžitou částku 117 055 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni toto plnění ponížené o částku 50 200,84 Kč, které již žalovaný uhradil. Splatnost této částky soud určil v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 ZSÚ, které je v