18 C 81/2026-10 – Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 16 820 Kč a příslušenství z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 14. 6. 2024, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ: , IČO, ) a žalovaný. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr, na jeho bankovní účet mu byla zaslána částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky. Pro případ prodlení se splácením úvěru byla dle odst. 4.2 písm. c) Smlouvy sjednána smluvní pokuta. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ve výzvě ze dne 14. 10. 2024 byl žalovaný žalobkyní informován o zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k okamžité úhradě. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána 31. 10. 2025. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že věřitel , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , poskytl žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky, a to dne 14. 6. 2024 částku 10 000 Kč, aniž původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru ze dne 14. 6. 2024 je tudíž neplatná. Přijetím částky o celkové výši 10 000 se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, v době rozhodování soudu dlužil žalobkyni částku 10 000 Kč.4. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.5. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.6. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.7. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.8. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.9. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o.z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.10. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal peněžitou částku 10 000 Kč, žalobkyni nebylo ze strany žalovaného vráceno ničeho. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 6 820 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 10 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.11. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o.s.ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Částečně úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, když ta řádně a včas vyzvala žalovaného k plnění předmětného dluhu. Náklady vznikly žalobkyni v souvislosti se zaplacením soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále v souvislosti se zastoupením advokátem. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak soud přiznal žalobkyni odměnu advokáta za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1, písm. a), d) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva k plnění), a to za podmínek ustanovení § 14b odst. 1, písm. a), b), c), ve výši dle § 14b odst. 1, bod 2 za použití § 8 odst. 1 této vyhlášky, neboť jde o formulářovou žalobu, tj. odměnu ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za tři úkony tedy odměnu ve výši 1 200 Kč. Dále soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů dle § 14 b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za uvedené tři úkony právní služby po 100 Kč, to vše zvýšené o 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem tak činí náklady úspěšné žalobkyně 2 917 Kč, vzhledem k tomu, že žalobkyni byla s ohledem na částečný úspěch ve věci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 18,91 %, činí tak 551,49 Kč a soud uznal žalovaného povinným zaplatit je žalobkyni k rukám její advokátky (§ 149 odst. l o.s.ř.).12. Žalobkyni se povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hradci Králové doplatek soudního poplatku za žalobu (návrh na zahájení řízení) neukládá, když k nevydání platebního rozkazu v aplikaci CEPR nedošlo ze zákonem předpokládaných důvodů.13. Plnění dle výroku I. a II. soud stanovil v zákonné lhůtě tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. l o. s. ř.