23 C 66/2020-85 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 203 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 24. 7. 2019 finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 151,6 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 2. 2020. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 32 870,55 Kč (původní dlužná jistina úvěru ve výši 34 870,55 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5 147,05 Kč, při zohlednění dodatečného plnění po zesplatnění úvěru), smluvní pokuty ve výši 998 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 5. a 6. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč (za prodlení u 1., 5. a 6. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 6 735,13 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z částky 34 870,55 Kč od 22. 2. 2020 do 28. 5.2020 a z částky 32 870,55 Kč od 29. 5. 2020 do 7. 9. 2020) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % ročně z částky odpovídající původní dlužné jistině ve výši 29 723,50 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 638 Kč. Nominální roční úroková sazba 95,91 % ročně podle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru 151,6 % ročně. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 468,00 Kč od 22. 2. 2020 do 28. 5.2020 a z částky 34 468,00 Kč od 29. 5. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 7. 1. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. 4. Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, která je dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti, které jí udělila Česká národní banka, podepsala s žalovaným dne 23. 7. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 151,6 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 118 032 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a informace ohledně zprostředkovatele úvěru. 5. Dopisem ze dne 25. 7. 2019 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. 6. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 22 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 5 410 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum a 2 000 Kč na bydlení. Volné zdroje žalovaného tak představují částku 15 590 Kč. Žalovaný uvedl, že žije v družstevním bytě. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 14, což dle vysvětlivek znamená, že klient je v registru nový nebo má rozpracované žádosti. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni pracovní smlouvu, dohody o srážkách ze mzdy, výplatní pásky za květen a červen 2019 a historii transakcí na účtu týkající se mzdy. Údaje o žalovaném žalobkyně ověřila z občanského průkazu žalovaného. 7. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne 24. 7. 2019 na účet označený žalovaným. Dle karty klienta žalovaný uhradil 13 795 Kč, z toho 11 500 Kč před a 2 295 Kč po zesplatnění úvěru. 8. Výzvami ze dne 17. 1. 2020 a 17. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 20. 2. 2020 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 36 468 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 19. 8. 2020 byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána následujícího dne. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 23. 7. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. 15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 16. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud