23 C 68/2020-53 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 97 977 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 1. 12. 2017, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 8. 12. 2017 finanční prostředky ve výši 90 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 70,45 % ročně, a to v celkem 42 splátkách ve výši 4 838 Kč. Žalovaný následně neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 11. 2019. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 73 217,49 Kč (složené ze zbývající původní dlužné jistiny ve výši 66 415,43 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 802,06 Kč, při zohlednění částečného plnění po zesplatnění), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 9., 21. a 22. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč (za prodlení u 3., 8., 9., 21. a 22. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 22 263,78 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z částky 75 217,49 Kč od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020, z částky 74 217,49 Kč od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 4 527,42 Kč a z částky 73 217,49 Kč od 1. 7. 2020 do 21. 9. 2020) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 54,53 % ročně z původní dlužné jistiny úvěru ve výši 66 415,43 Kč ode dne 28. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 243 835 Kč. Nominální roční úroková sazba 54,53 % ročně dle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru 70,45 % ročně. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 77 714 Kč od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020, z částky 76 714 Kč od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 a z částky 75 714 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 7. 1. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. 4. Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, která je dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti, které jí udělila Česká národní banka, podepsala s žalovaným dne 1. 12. 2017 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 90 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 42 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 838 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 70,45 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 203 196 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a informace ohledně zprostředkovatele úvěru. 5. Dopisem ze dne 11. 12. 2017 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. 6. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 24 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 14 974 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum, 9 864 Kč na splátky vůči žalobkyni, 1 500 Kč na bydlení a 200 Kč na dopravu a záliby. Volné zdroje žalovaného tak tvořily částku 8 026 Kč. Žalovaný uvedl, že žije u rodičů, dále je ve formuláři uvedeno, že inkaso bylo dodáno. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni pracovní smlouvu, mzdový výměr, výplatní pásky za září a říjen 2017 a historii transakcí na účtu týkající se mzdy. 7. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne 8. 12. 2017 na jím označený účet. Dle karty klienta žalovaný uhradil celkem 98 760 Kč, přičemž 96 760 Kč před zesplatněním a 2 000 Kč po zesplatnění úvěru. 8. Výzvami ze dne 23. 10. 2018 a 23. 10. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 26. 11. 2019 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k zaplacení částky 77 714 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 9. 2020 byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána následujícího dne. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 1. 12. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč. 15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 16. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud