16 C 1/2021-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 44 998 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou s žalovaným uzavřela dne 15. 1. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Podle žalobkyně přitom postačí, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště v celkové výši 17 998 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené částky 33 998 Kč Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne 15. 1. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] – [anonymizována dvě slova], na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 22 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 17 998 Kč, kdy tato částka sestávala z 15% úroku v pevné výši 2 118 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 9 900 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 020 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 960 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. 4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba] a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. 5. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné. Výzva byla žalovanému dle podacího lístku odeslána dne 27. 7. 2020. 6. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 15. 1. 2018. Žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Je zaměstnán s příjmem 40 000 Kč, výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení v částce 10 000 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 30 000 Kč. Žalobkyně předložila také dodatek ke smlouvě o podnájmu bytu mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného], výpis z obchodního rejstříku, dle kterého byl žalovaný společníkem společnosti [právnická osoba] a výpis z živnostenského rejstříku. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, což žalobkyně sama potvrdila. Před poskytnutím úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná. 14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. 15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u kaž