14 C 147/2022-104 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 19. 5. 2022 po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 576 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou s žalovaným dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých dokladů a informací, jejichž pravdivost stvrdil podpisem zákaznické karty. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se za to zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 37 480 Kč (sazba 24,57 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč, a to vše v 24 měsíčních splátkách po 4 145 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, jelikož na svůj dluh uhradil jen 39 335 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 36 548 Kč, úrok ve výši 10 028 Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 23 297,71 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9 245,12 Kč a dále úroků ve výši 24,57 % ročně a úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně, a to vždy z částky 36 548 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný nárok žalobkyně zcela neuznal, neboť celá pohledávka je již promlčena. Předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a výše RPSN je v rozporu s dobrými mravy. 3. Soud na základě provedených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] – [anonymizováno] Půjčka, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v hotovosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 37 480 Kč (úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 60? 73 % ročně), poplatkem ve výši 12 000 Kč, splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 4 145 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] byl žalovanému zaslán i splátkový kalendář. 4. Z karty zákazníka ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije s rodiči a nemá žádnou vyživovací povinnost. Je zaměstnán s příjmem 21 000 Kč měsíčně, mezi jeho výdaje patří výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč, splácí úvěry se splátkou 3 500 Kč, jeho osobní výdaje činí 3 410 Kč a na ostatní výdaje (telefon, doprava, oblečení) vynakládá 1 000 Kč měsíčně. Použitelná částka tak činila 9 090 Kč. 5. Žalobkyně předložila kopii mzdového výměru ze dne [datum], podle kterého tarifní mzda žalovaného činí 21 570 Kč, přípatek 971 Kč a výkonová odměna 5 % tarifní mzdy. 6. Dopisem ze dne 11. 4. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek a dopisem ze dne [datum] byl úvěr zesplatněn. 7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 49 576 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem ze dne 3. 2. 2022, odeslaným dne 4. 2. 2022. 8. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022, odeslanou dne 19. 4. 2022. 9. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 10. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. 16. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu, na jejímž základě žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti zápůjčku ve výši 50 000 Kč. 17. Soud k námitce neposouzení úvěruschopnosti žalovaného uvádí následující. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní. 18. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopa