23 C 39/2022-70 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 86 553,68 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 8. 2019, [číslo] přičemž žalovaný poskytnuté finanční prostředky čerpal bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet. Smlouva o úvěru byla uzavřena na dálku prostřednictvím internetového rozhraní [webová adresa], součástí dokončení žádosti o úvěr bylo též zadání verifikační platby žalovaným, aby tak bylo možné ověřit totožnost jeho osoby. Žalovaný se smluvně zavázal vrátit uvedenou částku společně se smluvním kapitalizovaným úrokem ve výši 63 685,20 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 435,70 Kč s tím, že poslední splátka úvěru byla splatná dne 9. 8. 2022. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, pročež byl jeho dluh zesplatněn a dále mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a současně též povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním ve výši 109 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 58 601 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 58 601 Kč ve výši 10 % od 15. 6. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 658,27 Kč (úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 58 601 Kč od 10. 2. 2020 do 1. 6. 2021). V podání ze dne 13. 4. 2022 žalobkyně uvedla, že důkazy k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nedisponuje. Dne 30. 11. 2022 žalobkyně sdělila, že žalovaný dosud na svůj dluh uhradil 6 944 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 3. Podáním ze dne 13. 4. 2022 vzala žalobkyně svůj původní žalobní návrh co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 27 952,68 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 10 648 Kč (zahrnuty i náklady na upomínání ve výši 109 Kč) částečně zpět. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, rozhodl soud ve smyslu ust. § 96 odst. 1, 2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) o zastavení části řízení, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] byla dne 9. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. K uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, konkrétně na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa] tím, že smlouva měla nabýt účinnosti odesláním tzv. verifikační platby z bankovního účtu žalovaného na účet právní předchůdkyně žalobkyně, což podle výpisu z běžného účtu žalovaný dne 9. 8. 2019 platbou ve výši 0,01 Kč učinil. Právní předchůdkyně žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému na základě této smlouvy částku 60 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal společně s úrokem ve výši 63 685,20 Kč uhradit v 36 měsíčních splátkách po 3 435,70 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na 9. 8. 2022, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 55,04 % ročně. RPSN činila 71,30 %. Pro případ, že by žalovaný nezaplatil částku včas, ujednaly si smluvní strany povinnost žalovaného zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a současně povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním dle téhož odstavce smlouvy v částce 50 Kč za upomínku (nejvýše však za 3 takové upomínky). Na bankovní účet žalovaného byla následně dne 9. 8. 2019 zaslána platba ve výši 60 000 Kč Součástí smlouvy o úvěru se staly též obchodní podmínky, přičemž podle odst. [číslo] těchto podmínek byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna v případě prodlení žalovaného se splacením jakékoliv částky splatné dle smlouvy po dobu delší než 30 dnů zesplatnit dosud nesplacenou jistinu a přirostlé úroky a sankce a požadovat jejich okamžité uhrazení. 5. Výzvami ze dne 9. 11. 2019, 9. 1. 2020 a 9. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k vrácení částky úvěru. 6. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2021, odeslaným dle podacího archu dne 29. 6. 2021, v rámci něhož byl žalovaný vyzván k úhradě do 10 dnů po obdržení výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván taktéž výzvou před podáním žaloby ze dne 9. 11. 2021 odeslanou dle doloženého podacího archu dne 11. 11. 2021. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, podle níž byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč Tyto peněžní prostředky však žalovaný v rozporu se smlouvou nevrátil, resp. vzniklý dluh uhradil toliko částečně. 13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost stanovená zák. č. 257/2016 Sb. před poskytnutím úvěru zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud by poskytovatel této své povinnosti nedostál, musela by být sjednaná úvěrová smlouva posouzena jako neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez námitky dlužníka (podrobněji k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Ostatně i v rozs