23 C 53/2022-49 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 021,75 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 8. 2016, [číslo] které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny platit také úrok ve výši 12 272 Kč, celkem tedy částku 27 272 Kč, o to ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, kdy celý úvěr měl být splacen ke dni 31. 10. 2017. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, celkově uhradil 5 800 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2018 postoupena na žalobkyni, tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 021,75 Kč, smluvního úroku ve výši 921,96 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 722,68 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 853,92 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 951,69 Kč, smluvního úroku po splatnosti úvěru ve výši 2 367,97 Kč (15 % ročně z jistiny 12 021,75 Kč za dobu od 1. 11. 2017 do 25. 9. 2018), smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 379,11 Kč z jistiny za dobu od 1. 1. 2017 do 4. 6. 2018. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 021,75 Kč, a to od 4. 12. 2018 (následující den po účinnosti postoupení pohledávky) do zaplacení a konečně nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 071 Kč. 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět, a to co do požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 11 818,22 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 000 Kč a části jistiny o výši 262,66 Kč, jež byla uhrazena žalovaným v rámci povoleného oddlužení v insolvenčním řízení žalovaného, které bylo u [název soudu] vedeno pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Žalovaná vzala současně žalobu zpět co do požadovaného zákonného úroku z prodlení po období, kdy probíhalo insolvenční řízení žalovaného, tj. od 18. 9. 2019 do 10. 1. 2022. Soud proto řízení v této části zastavil, a to v souladu s § 96 odst. 1,2 o.s.ř. 3. Žalobkyně se tedy nadále domáhala zaplacení částky ve výši 11 759,09 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 12 021,75 Kč od 04. 12. 2018 do 17. 9. 2019 a z jistiny ve výši 11 759,09 Kč od 11. 1. 2022 do zaplacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 379,11 Kč a náhrady nákladů řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. 4. Zároveň žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. 5. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že na základě žádosti žalovaného byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne 31. 8. 2016 uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 15 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit společně s úrokem 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 6 000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1 078 Kč a inkasním poplatkem ve výši 3 750 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení alespoň jedné splátky řádně a včas, přičemž z textu smlouvy je zřejmé, že žalovaný převzal shora uvedenou částku v hotovosti v místě svého bydliště. Ve smlouvě pak byla dále pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku řádně a včas sjednána smluvní pokuta, rovněž byla stanovena výše nákladů na vymáhání pohledávky. V článku s názvem„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru“ bylo pro případ varianty úvěru se 14 měsíčními splátkami uvedeno, že úrok činí 15 % ročně, RPSN pak 187,60 % Součástí smlouvy o úvěru byl i předpis splátek, jenž obsahoval rozpis procentuální výše jednotlivých složek všech splátek (jistina, úrok, úrok za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek), přičemž vzájemný poměr jistiny a úroku se postupně měnil, když výše částky na jistinu postupně rostla, zatím na úrok klesala. Žalovanému byl poskytnut i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Z žádosti byla zjištěna tvrzení žalovaného, že bydlí v nájemním bytě, je zaměstnaný, jeho měsíční mzda činí 13 420 Kč. Má výdaje na bydlení a energie ve výši 3 300 Kč měsíčně, na dopravu a jídlo hradí 4 000 Kč měsíčně. Vyživovací povinnost má k jednomu dítěti. 7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 18. 12. 2018, odeslaným dle podacího archu dne 19. 12. 2018, v rámci něhož byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván taktéž výzvou před podáním žaloby ze dne 13. 5. 2019, která mu byla v souladu s doloženým podacím archem odeslána následujícího dne. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty žalovanému hotovostní peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. 13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikla povinnost stanovená zákonem před poskytnutím úvěru zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud by poskytovatel této své povinnosti nedostál, musela by být sjednaná úvěrová smlouva posouzena jako neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez námitky dlužníka (podrobněji k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Ostatně i v rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, bylo jasně konstatováno, že vnitrostátní úprava, podle níž se sankce neplatnosti uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Dle Soudního dvora je proto nezbytné, aby splnění povinností poskytovatele úvěru soud zkoumal z moci úřední. 14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a