5 C 89/2022-43 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 578,69 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 4. 5. 2020, kterou s žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] Původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně jeho platební schopnosti. Na základě této smlouvy žalovaný čerpal finanční prostředky v konečné výši 28 578,69 Kč, kterou se zavázal vrátit nejpozději do 1. 4. 2021. Na svůj dluh uhradil celkem 18 374 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která po žalovaném rovněž požadovala zaplacení úroku z prodlení od 2. 4. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] a žalovaný sjednali dne 4. 5. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového limitu 80 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet společně s úrokem ve výši 10,5 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách buďto ve výši 11 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem a poplatkem, anebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší,. Tato smlouva byla v souladu s Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně uzavřena prostřednictvím žádosti na webových stránkách původní věřitelky. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru. 5. Z doložených elektronických formulářů označených jako„ [jméno] [anonymizována dvě slova]“, z potvrzení o provedených platbách a platební bilance plyne, že žalovaný čerpal dne 4. 5. 2020 částku 8 000 Kč, dne 11. 5. 2020 částku 12 000 Kč, dne 31. 8. 2020 částku 1 356 Kč, dne 1. 9. 2020 částku 1 194 Kč a dne 28. 12. 2020 částku 1 000 Kč, celkem tedy 23 550 Kč. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 18 374 Kč. 6. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně smlouvou ze dne [datum] postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 5. 2021 Kč. Žalobkyně dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní výzvou, odeslanou žalovanému dne 28. 5. 2021. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně finanční prostředky ve výši 23 550 Kč, které měl žalovaný dle sjednané smlouvy uhradit do 1. 4. 2021. Pohledávka byla poté postoupena v souladu s § 1879 o. z. na stávající žalobkyni, která tak vstoupila do práv původní věřitelky a je aktivně legitimována k vymáhání dlužné částky. 13. Žalovaný v posuzované věci vystupoval jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím úvěru bylo povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet. V případě nesplnění této povinnosti je smlouva absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. 14. Žalobkyně k výzvě soudu sice obecně popsala způsob, jakým jejím předchůdkyně hodnotí úvěruschopnost klienta, nicméně ani přes výzvu soudu nedoložila žádné podklady týkající se posuzování majetkových poměrů žalovaného. Žalobkyně tedy neprokázala, zda a s jakým výsledkem došlo ze strany její právní předchůdkyně k posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský revolvingový úvěr. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty týkající se posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. bylo přitom zákonnou povinností její právní předchůdkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení její způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, tedy nesplnila svou povinnost doložit, že řádně a s kladným výsledkem zkoumala tzv. bonitu žalovaného, a proto je třeba předloženou smlouvu o revolvingovém úvěru považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s veřejným pořádkem. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy měla žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení reálně poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení. Soud totiž může žalobkyni přiznat právo pouze na vrácení toho, oč peněžitá částka poskytnutá její předchůdkyní přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí žalovaným. Žalovaný postupně čerpal peněžní prostředky ve výši 23 550 Kč, přičemž na svůj dluh postupně uhradil 18 374 Kč a žalobkyni tak nadále z titulu bezdůvodn