6 C 61/2026-26 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky uvedené ve výroku shora s odůvodněním, že žalovaný jako její nyní již bývalý zaměstnanec čerpal od 18. 7. do 24. 7. 2025 dovolenou v délce 45 hodin, za kterou mu byla vyplacena náhrada mzdy v celkové výši 14 195 Kč. Z důvodu neomluvené absence žalovaného ve dnech od 28. 7. do 1. 9. 2025 (celkem zameškal 202,5 hodin) s ním však byl okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 14. 8. 2025 ke dni 2. 9. 2025 pracovní poměr 6 C 61/2026ukončen. Žalobkyně proto požaduje přečerpanou dovolenou (14 195 Kč) a úhradu zdravotního pojištění z minimální mzdy (4 265 Kč).2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena do vlastních rukou podle § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě. Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.3. Z pracovní smlouvy mezi účastníky ze dne 12. 4. 2021 a z dohod o změně pracovní smlouvy č. 1, 2 a 3 soud zjistil, že žalovaný nastoupil k žalobkyni dne 19. 4. 2021 jako operátor výroby, pracovní poměr byl nejprve sjednán na dobu určitou do 18. 10. 2021, následně prodloužen do 18. 4. 2022 a od 19. 4. 2022 byl sjednán na dobu neurčitou. Z poslední změny pracovní smlouvy účinné od 1. 10. 2022 dále vyplynulo, že žalovaný vykonával práci v tarifní skupině I. Součástí sjednaných povinností žalovaného bylo konat osobně práci podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti vyplývající z pracovního poměru.4. Z interního návrhu na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 8. 2025 a ze zápisů z jednání o neomluveném zameškání práce ze dne 5. 8. 2025, 25. 8. 2025 a 9. 9. 2025 soud zjistil, že žalovaný měl u žalobkyně dlouhodobé neomluvené absence, které byly po projednání s odborovou organizací postupně vyhodnoceny jako neomluvené zameškání práce v rozsahu 52,5 hodiny za období od 28. 7. 2025 do 5. 8. 2025, v rozsahu 97,5 hodiny za období od 6. 8. 2025 do 22. 8. 2025 a v rozsahu 52,5 hodiny za období od 23. 8. 2025 do 2. 9. 2025, tedy celkem v rozsahu 202,5 hodiny.5. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vůči žalovanému uplatnila okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení povinností spočívající v tom, že se žalovaný od 28. 7. 2025 bez řádné omluvy nedostavil k výkonu práce a svou nepřítomnost řádně a včas neomluvil; v písemnosti byl tento důvod konkretizován směnami ve dnech od 28. 7. 2025 do 5. 8. 2025 v celkovém rozsahu 52,5 hodiny a současně v ní bylo uvedeno, že nepřítomnost žalovaného na pracovišti trvá i nadále.6. Z docházkového listu žalovaného za červenec 2025 soud zjistil, že žalovaný čerpal od 18. 7. 2025 do 24. 7. 2025 řádnou dovolenou v délce 45 hodin a že ke konci měsíce července 2025 byl u něj evidován roční nárok na dovolenou v rozsahu 129,5 hodiny, z toho čerpání 45 hodin a zůstatek 84,5 hodiny. Z téhož docházkového listu dále vyplynulo, že od 28. 7. 2025 byla v docházce žalovaného vykazována nepřítomnost kódem 604.7. Z docházkového listu žalovaného za srpen 2025 soud zjistil, že za pracovní dny od 1. 8. 2025 do 31. 8. 2025 byla u žalovaného průběžně vedena nepřítomnost kódem 604, že k 31. 8. 2025 byl jeho roční nárok na dovolenou již přepočten na 75 hodin, přičemž celkové čerpání za rok činilo 45 hodin a zůstatek 30 hodin.8. Z docházkového listu za září 2025 pak soud zjistil, že ke dni 2. 9. 2025 byla evidována ještě nepřítomnost v rozsahu 7,5 hodiny a následně již byl roční nárok na dovolenou vykázán v nulové výši.9. Z vyúčtování mzdy žalovaného za červenec 2025 ze dne 4. 8. 2025 soud zjistil, že žalovanému byla za 45 hodin řádné dovolené zúčtována náhrada mzdy pod mzdovým kódem 4020 při průměru 6 C 61/2026356,85 Kč za hodinu, tedy v hrubé částce 16 058,26 Kč, a že čistý příjem žalovaného za měsíc červenec 2025 činil 14 195 Kč.10. Z vyúčtování mzdy žalovaného za srpen 2025 ze dne 2. 9. 2025 a za září 2025 ze dne 2. 10. 2025 soud zjistil, že v souvislosti s neomluvenými absencemi a přepočtem nároku na dovolenou byla v evidenci žalobkyně postupně vedena pohledávka vůči žalovanému; v srpnu 2025 byla pod kódem /561 vykázána pohledávka ve výši 2 808 Kč a v září 2025 již pohledávka v celkové výši 18 460 Kč, přičemž současně bylo provedeno storno dříve zúčtované náhrady za řádnou dovolenou za červenec 2025. Z těchto vyúčtování dále vyplynulo, že nárok žalovaného na dovolenou byl přepočten z 156 hodin na 75 hodin a následně na 0 hodin.11. Z upomínky z 27. 1. 2026 a poštovního podacího archu soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě ještě před podáním žaloby, a to i na email , e-mail, .12. Z žádosti o úhradu pohledávky z 6. 11. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 18 460 Kč z důvodu neomluvené absence a přečerpané dovolené do 31. 12. 2025.13. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) je od vzniku pracovního poměru zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.14. Podle § 81 odst. 3 zákoníku práce je zaměstnanec povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny.15. Podle § 348 odst. 3 zákoníku práce zda se jedná o neomluvené zameškání práce, určuje zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací.16. Podle § 211 zákoníku práce zaměstnanci, který vykonává zaměstnání v pracovním poměru, vzniká za podmínek stanovených v této části právo na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část a dále právo na dodatkovou dovolenou.17. Podle § 222 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.18. Podle § 222 odst. 4 zákoníku práce zaměstnanec je povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy nebo platu za dovolenou nebo její část, na niž ztratil právo, popřípadě na niž mu právo nevzniklo.19. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že žaloba je důvodná. Bylo prokázáno, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán v pracovním poměru, že od 18. 7. 2025 do 24. 7. 2025 čerpal 45 hodin dovolené a že mu za tuto dobu byla vyplacena náhrada mzdy. Dále bylo prokázáno, že se žalovaný od 28. 7. 2025 nedostavoval bez řádné omluvy k výkonu práce, svou nepřítomnost žalobkyni řádně a včas neomluvil ani neprokázal a že tato nepřítomnost byla po projednání s odborovou organizací posouzena jako neomluvené zameškání práce v celkovém rozsahu 202,5 hodiny. Tím žalovaný porušil své základní pracovněprávní povinnosti. Za této situace byly splněny podmínky pro krácení dovolené podle § 223 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož může zaměstnavatel dovolenou krátit jen za neomluveně zameškanou směnu, a to o počet neomluveně zameškaných hodin; neomluvená zameškání kratších částí jednotlivých směn lze sčítat.20. Soud proto uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna žalovanému dovolenou za rok 2025 krátit podle skutečně neomluveně zameškaných hodin. Za stavu, kdy žalovaný neomluveně zameškal 202,5 hodiny práce a jeho nárok na dovolenou byl podle docházkových a mzdových podkladů postupně přepočten až na 0 hodin, žalovaný zpětně pozbyl právo i na již vyčerpanou dovolenou v rozsahu 45 hodin čerpanou od 18. 7. 2025 do 24. 7. 2025. Jestliže mu za tuto dovolenou byla vyplacena náhrada mzdy, šlo o plnění, jehož vrácení může zaměstnavatel požadovat; tomu odpovídá i § 147 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel oprávněn srazitzaměstnanci náhradu mzdy za dovolenou, na niž zaměstnanec ztratil právo nebo na niž mu právo nevzniklo. Nebyla-li pohledávka žalobkyně takto plně uhrazena v rámci mzdového zúčtování, mohla se jí žalobkyně domáhat žalobou u soudu.21. Pokud jde o doplatek pojistného na veřejné zdravotní pojištění, soud vycházel z § 3 odst. 4, 6 a 10 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Podle těchto ustanovení se pojistné za zaměstnance stanoví nejméně z minimálního vyměřovacího základu, jímž je minimální mzda, a je-li skutečný vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ, je zaměstnanec povinen doplatit prostřednictvím zaměstnavatele pojistné ve výši 13,5 % z rozdílu těchto základů, nestanoví-li zákon jinak. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by se na něj vztahovala některá z výjimek podle § 3 odst. 8 citovaného zákona nebo že by žalobkyni splnil oznamovací povinnost podle § 12 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. Za tohoto stavu soud uzavřel, že žalobkyně po právu