219 C 53/2026-51 – Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 12 028 Kč s odůvodněním, že se žalovaným dne 21. 8. 2024 uzavřela smlouvu, na jejímž základě žalovanému poskytla převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 5 500 Kč Dne 26. 8. 2024 žalovaný požádal o navýšení zápůjčky nejprve o 2 000 Kč a poté o 1 000 Kč a dne 31. 8. 2024 požádal o navýšení o dalších 1 000 Kč. Všechny částky byly zaslány na shora uvedený bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 088 Kč do 8. 1. 2025, avšak žalovaný splátky nehradil řádně a včas, když zaplatil pouze 7 040 Kč (touto částkou byla umořena smluvní pokuta ve výši 3 980 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a ponížen poplatek). Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím formuláře, přičemž žalobkyně ověřila totožnost žalovaného skenem dokladu totožnosti. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného vyžádáním si informací o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech a nahlédnutím do relevantních databází.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o. s. ř.“/).3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 8. 2024, dodatku ke smlouvě ze dne 26. 8. 2024, dodatku ke smlouvě ze dne 26. 8. 2024, dodatku ke smlouvě ze dne 31. 8. 2024 a všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 5 500 Kč, následně dodatky navýšený o celkem 4 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši celkem 3 013 Kč do 20. 9. 2024. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 2 971 %. Ve smlouvě bylo dále sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat zaplacení částky 500 Kč za upomínku či výzvu k úhradě a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Z potvrzení o provedených platbách vyplývá, že na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, byla převedena celkem částka 9 500 Kč.5. Z upomínky ze dne 27. 10. 2024, upomínky ze dne 3. 11. 2024, upomínky ze dne 15. 1. 2025, upomínky ze dne 22. 1. 2025, opakované výzvy k úhradě ze dne 29. 1. 2025, opakované výzvy k úhradě ze dne 7. 2. 2025 a opakované výzvy k úhradě ze dne 22. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení dlužné částky.6. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 7. 1. 2026 zaslána předžalobní výzva.7. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení jeho osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Ze žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by žalobkyně u žalovaného před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného jakožto spotřebitele úvěr splácet.8. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku ve výši 9 500 Kč, žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 3 013 Kč do 8. 1. 2026. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 500 Kč za upomínku o zaplacení dlužné částky a smluvní pokutu. Žalovaný zaplatil žalobkyni částku 7 040 Kč.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.13. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že žalovaného lustrovala v příslušných databázích a vycházela z jím uvedených informací, k tvrzení však žádné důkazy k prokázání nepředložila, a i pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není.14. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a § 120 o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla.15. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.16. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 9 500 Kč, žalovaný zaplatil žalobkyni částku 7 040 Kč. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni zaplatil více, než tvrdila žalobkyně. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě k